17 C 159/2024-38 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobou doručenou soudu dne 14. 5. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení 36 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 500 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 27. 10. 2023, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 4. 1. 2024, neboť žalovaný nezaplatil na úvěr ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud nařídil k projednání věci samé jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, a na které se řádně předvolaný žalovaný bez omluvy nedostavil, proto soud projednal věc a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 27. 10. 2023 vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem 34 000 Kč, v 5 splátkách ve výši 6 800 Kč, splatných do 9. 11. 2023, 23. 11. 2023, 7. 12. 2023, 21. 12. 2023 a 4. 1. 2024.5. Z potvrzení o provedené platbě (na č. l. 11 spisu) vzal soud za prokázané, že žalobkyně poukázala částku 20 000 Kč na účet žalovaného platbou ze dne 27. 10. 2023.6. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, vzal soud za prokázané, že žalovaný nevrátil žalobkyni ničeho.7. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku (on-line) vzal soud za prokázané, že v době uzavření smlouvy mezi předměty podnikání žalobkyně patřilo poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.8. Z webových stránek www.nazivnost.cz (on-line) vzal soud za prokázané, že žalobkyně inzeruje úvěry jako půjčky pro živnostníky.9. Z údajů z veřejné části živnostenského rejstříku (on-line) vzal soud za prokázané, že v době uzavření smlouvy byl žalovaný držitelem živnostenského oprávnění pro předměty podnikání zednictví a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v oborech činnosti výroba kovových konstrukcí a kovodělných výrobků, povrchové úpravy a svařování kovů a dalších materiálů a přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti.10. Z ostatních listinných důkazů soud nevzal za prokázané žádné právně významné skutečnosti.11. Důkaznímu návrhu žalobkyně, aby bylo opatřeno kompletní účetnictví žalovaného za rok 20XX, soud nevyhověl pro neurčitost, jakož i pro nadbytečnost s ohledem na bod 21. odůvodnění dále.12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.13. Podle § 1810 obč. zák. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.14. Podle § 1815 obč. zák. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, pro věc rozhodném, (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě smlouvy o spotřebitelském, nikoli podnikatelském úvěru, neboť do předmětu podnikání žalobkyně spadá poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů, smlouva vykazuje všechny pravidelné znaky spotřebitelského úvěru, kterými jsou např. netransparentní, adhezní podmínky, vysoká roční procentní sazba nákladů a poplatek za vyřízení úvěru, a žalobkyně ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze na uzavření smlouvy v rámci podnikatelské činnosti žalovaného usuzovat; okolnost, že žalovaný byl držitelem živnostenského oprávnění, nebo že smlouva je výslovně označena jako podnikatelská a žalovaný je označený jako podnikatel, takovými skutečnostmi nejsou, neboť o vlastním účelu uzavření smlouvy nic nevypovídají (jde toliko o jevovou stránku věci, nikoli o podstatu věci).19. Pokud se žalobkyně dovolává toho, že na webových stránkách www.nazivnost.cz „je naprosto jasně vidět, že se jedná jen o podnikatelské úvěry“, a že „je to napsáno tak zřetelně, že není možné, aby žalovaný o úvěr žádal, aniž by si toho všimnul“, tak opomíjí, že ustanovení na ochranu spotřebitele nelze vyloučit jednostranným prohlášením žádné strany ani společným prohlášením stran; takové prohlášení nebo ujednání by bylo zjevně zneužívajícím podle § 1815 obč. zák.20. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, neboť žalobkyně před jejím uzavřením nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, proto soud postupoval podle § 87 odst. 1 věty III zákona o spotřebitelském úvěru, když uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 20 000 Kč, která je rozdílem jen mezi poskytnutou jistinou spotřebitelského úvěrů ve výši 20 000 Kč a plněním v nulové výši, v době přiměřené jeho možnostem, kterou s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (včetně výše jistiny úvěru a době, která již uplynula od jejího poskytnutí) stanovil ke konci dne 30. 6. 2025, bez zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaný není v prodlení se splácením peněžitého dluhu, ve splátkách, jak je uvedeno v bodě I. výroku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno v bodě II. výroku.21. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).22. Ještě nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že úrok ve výši přibližně 500 % ročně (neboť z částky 20 000 Kč měl žalovaný přibližně za 2 měsíce vrátit částku 34 000 Kč) je zcela zjevně nemravný; neplatnost ujednání o úrocích (poplatku za poskytnutí půjčky) je dalším, samostatným důvodem, pro který mohla být žaloba zamítnuta.23. Žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná (neboť zákonný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku činil 6 136,16 Kč) a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejích náhradu, jak je uvedeno v bodě III. výroku.