ECLI: ECLI:CZ:OSSY:2025:17.C.44.2025.1 Datum: 2025-07-23 Předmět: o zaplacení 347 555,76 Kč s příslušenstvím Ustanovení: ["§ 99 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 153a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 419 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 86 z. č. 257/2016 Sb."] ["smlouva o úvěru"]
O co šlo: o zaplacení 347 555,76 Kč s příslušenstvím (["§ 99 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 153a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 419 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 86 z. č. 257/2016 Sb."])
1. Žalobou doručenou soudu dne 31. 3. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení 347 555,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 347 555,76 Kč od 26. 8. 2024 do zaplacení ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 23. 8. 2023, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 120 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 23. 8. 2024, neboť žalovaný nesplatil na úvěr ničeho.2. Žalovaný ve svém vyjádření doručeném soudu dne 22. 7. 2025 uznal nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, a požádal o rozložení plnění do splátek ve výši 25 000 Kč měsíčně.3. Soud nařídil k projednání věci samé jednání, ze kterého se strany omluvily, proto soud projednal věc a rozhodl v jejich nepřítomnosti.4. Provedeným dokazováním soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu věci.5. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru 23. 8. 2023 vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 120 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem 341 285,76 Kč, ve splátkách ve výši 28 440,50 Kč měsíčně (poslední ve výši 28 440,26 Kč).6. Z potvrzení o provedené platbě (na č. l. 12 spisu) a ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 29. 4. 2025 (na č. l. 26 spisu) vzal soud za prokázané, že žalobkyně poukázala částku 120 000 Kč na účet žalovaného příkazem ze dne 23. 8. 2023, a že dne 24. 8. 2023 byla částka připsána na účet žalovaného.7. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku (na č. l. 36 spisu) vzal soud za prokázané, že v době uzavření smlouvy mezi předměty podnikání žalobkyně patřilo poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.8. Z webových stránek www.nazivnost.cz vzal soud za prokázané, že žalobkyně inzeruje úvěry jako půjčky pro živnostníky.9. Z ostatních listinných důkazů soud nevzal za prokázané žádné právně významné skutečnosti.10. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, vzal soud za prokázané, že žalovaný nesplatil na spornou pohledávku ničeho.11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, pro věc rozhodném, (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě smlouvy o spotřebitelském, nikoli podnikatelském úvěru, neboť do předmětu podnikání žalobkyně spadá poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů, smlouva vykazuje všechny pravidelné znaky spotřebitelského úvěru, kterými jsou např. netransparentní, adhezní podmínky a zjevně nepřiměřená roční procentní sazba nákladů (podle výpočtu soudu ve výši 256,61 % ročně), a žalobkyně ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na uzavření smlouvy v rámci podnikatelské činnosti žalovaného; okolnost, že žalovaný byl držitelem živnostenského oprávnění, nebo že smlouva je označena jako podnikatelská a žalovaný je označený jako podnikatel, takovými skutečnostmi nejsou, neboť o vlastním účelu uzavření smlouvy nic nevypovídají (jde toliko o jevovou stránku věci, nikoli podstatu věci).16. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, neboť žalobkyně před jejím uzavřením nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, proto soud postupoval podle § 87 odst. 1 věty III zákona o spotřebitelském úvěru, když uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 120 000 Kč, která je rozdílem jen mezi poskytnutou jistinou spotřebitelského úvěrů ve výši 120 000 Kč a plněním v nulové výši, jak je uvedeno v bodě I. výroku, ve lhůtě přiměřené jeho možnostem, kterou soud určil na základě návrhu žalovaného, neboť platbami ve výši 25 000 Kč měsíčně (poslední ve výši 20 000 Kč) žalovaný uspokojí pohledávku žalobkyně jen za 5 měsíců, takže nesouhlas žalované s rozložením plnění do splátek (na č. l. 34 spisu) považoval za nedůvodný, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno v bodě II. výroku (včetně úroku z prodlení – k tomu srov. bod 14. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).17. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).18. Ještě nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že úrok ve výši 256,61 % ročně (neboť z částky 120 000 Kč měl žalovaný za 12 měsíců vrátit 341 285,76 Kč) je zcela zjevně nemravný; neplatnost ujednání o úrocích je tedy dalším, samostatným důvodem, pro který mohla být žaloba v této části zamítnuta.19. Konečně budiž doplněno, že vydání rozsudku pro uznání bránil rozpor s právními předpisy [k tomu srov. § 153a odst. 2 a § 99 odst. 2 část věty I před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, pro věc rozhodném (dále jen „o. s. ř.“)].20. Žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejích náhradu, jak je uvedeno v bodě III. výroku.