10 C 215/2020-17 — Okresní soud v Táboře

Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tvrzením, že je jakožto příspěvková organizace hlavního města Prahy oprávněna k odstraňování silničních vozidel a jejich vraků z místních komunikací včetně jejich umisťování na střeženém parkovišti a hlídání. Dne [datum] provedla žalobkyně z tohoto titulu technický úkon s motorovým vozidlem [anonymizováno] [číslo] – jeho odtah. Následně vyúčtovala žalovanému jako provozovateli uvedeného vozidla za provedené úkony částku 2 400 Kč s přihlédnutím k cenám stanoveným žalobkyní za nucené odtahy. Žalovaný dluh uznal, ke dni podání žaloby jej však nezaplatil. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spisu, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v rámci podané žaloby, žalovaný se k výzvě soudu v určené lhůtě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spisu. Na základě žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutkové závěry. Dne [datum] došlo ze strany žalobkyně k technickému úkonu spočívajícímu v umístění vozidla na odtahový vůz a jeho odtahu na parkoviště provozované žalobkyní. Jednalo se přitom o vozidlo [registrační značka], jehož provozovatelem byl žalovaný. Cena za jeden technický úkon provedený s vozidlem je stanovena nařízením hlavního města Prahy ve výši 1 900 Kč a dále je účtováno parkovné ve výši 500 Kč. Žalovaný dne [datum] uznal svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše a zavázal se jej zaplatit do 30 dnů od podpisu uznání, tj. nejpozději do [datum]. Na výzvu k úhradě ze dne [datum] a následně i předžalobní výzvu však již nereagoval. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který stanoví, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Podle § 1970 o. z., platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Soud dospěl k závěru, že žalovaný v dané věci písemně svůj dluh uznal co do důvodu i výše, dlužnou částku však žalobkyni řádně a včas neuhradil. Protože žalovaný dosud nesplnil, k čemu se v uznání dluhu výslovně zavázal, uložil mu soud povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku ve výši 2 400 Kč s příslušenstvím, když důvodný je i žalobkyní uplatněný nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Výše úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 400 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř.