9 C 170/2019-34 — Okresní soud v Táboře

1. Manželka podala u zdejšího soudu návrh na rozvod manželství s odůvodněním, že manželství účastníků je v současné době pouze formálním svazkem. Manželé nemají příležitost žít společně, od data svatby se neviděli. Manžel nedostal vízum, manželce finanční poměry neumožňují návštěvy. Za tohoto stavu nemá manželství žádný smysl. 2. Z oddacího listu účastníků a osobních dokladů manželky soud zjistil, že manželství uzavřeli dne 20 října 2015 v [anonymizováno] v Tunisku. Z manželství se žádné děti nenarodily. U manželky se jednalo o manželství druhé, u manžela o manželství první. Manželka je českou státní příslušnicí, manželem je občanem Tuniska. 3. Soud nejprve řešil otázku pravomoci soudu a otázku, podle jakého práva bude při rozhodování postupovat. Podle § 47 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu stačí k založení pravomoci českých soudů k řízení o rozvod manželství, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak, skutečnosti, že je jeden z manželů státním občanem České republiky nebo že žalovaný má v České republice obvyklý pobyt. Vzhledem k tomu, že manželka má v České republice pobyt a je státní občankou České republiky, je dána pravomoc českého soudu pro projednání žaloby. Podle § 49 odst. 1 citovaného zákona se osobní poměry manželů řídí právním řádem státu, jehož jsou občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem. Podle § 50 odst. 1 citovaného zákona se rozvod manželství řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení. Vzhledem k tomu, že z § 49 odst. 1 zákona vyplývá, že právní poměry účastníků se řídí českým právním řádem, postupoval soud při rozhodování podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z hlediska procesního potom ustanoveními § 371 a následujících zákona č. 292/2013 Sb. 4. Z oddacího listu účastníků a z výpovědi manželky soud zjistil, že manželství uzavřeli dne 20. 10. 2015 v Tunisku. Z výpovědi manželky dále vyplynulo, že manželství bylo uzavřeno po delší známosti, účastníci se však vídali pouze při jejích pravidelných dovolených, které v [anonymizováno] trávila. Po sňatku se zhoršila jak finanční situace manželky, tak i její situace [anonymizováno] a nemohla již za manželem dojíždět. Pokus o získání víza pro manžela ztroskotal, neboť byl posouzen jako ekonomický migrant. V důsledku těchto skutečností se od roku 2015 neviděli. Jsou v kontaktu pouze v občasných telefonických hovorech, což nelze považovat za běžné rodinné soužití. [ulice] soužití v podstatě neexistuje, proto se manželé rozhodli společně pro rozvod manželství. 5. Vzhledem k tomu, že běžnou diplomatickou cestou se nepodařilo manželovi doručit, vzal soud za prokázané jeho stanovisko zprostředkované emailovou korespondencí. V ní sdělil manžel, že je s celou situací seznámen, souhlasí s rozvodem manželství a má zájem se rovněž rozvést. Požádal, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. 6. Podle § 755 odst. 1 občanského zákoníku může být manželství rozvedeno, jsou-li narušeny vztahy mezi manžely a nelze považovat za pravděpodobné, že dojde k obnovení soužití. V projednávané věci soud posuzoval stav manželství z výpovědi manželky a vyjádření manžela. Vzal za prokázané, že soužití účastníků v podstatě nikdy neexistovalo a s ohledem na objektivní okolnosti nelze předpokládat, že k němu dojde. Za této situace potom bylo namístě návrhu na rozvod manželství vyhovět. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.