7 C 5/2017-431 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 122 986 Kč s příslušenstvím jako peněžitého nároku z pracovněprávních vztahů, které mezi účastníky řízení trvaly v obdobích od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Konkrétně žalobce požadoval zaplacení dlužných mzdových nároků ve výši 65 883 Kč, doplatku zahraničního stravného ve výši 55 019 Kč a doplatku náhrady mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem ve výši 2 084 Kč, vždy s příslušným úrokem z prodlení. O nároku žalobce na zaplacení zahraničního stravného bylo pravomocně rozhodnuto částečným rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem [název soudu] – [pobočka] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] tak, že žalobu na zaplacení částky 50 286 Kč s úrokem z prodlení z uplatněných částek za jednotlivé měsíce soud zamítl, řízení co do částek 3 055 Kč, 813,09 Kč, 405,48 Kč a 405,45 Kč s příslušenstvím zastavil a žalobě vyhověl co do části příslušenství – žalobcem specifikovaného úroku z prodlení. 2. Ohledně zbývajících nároků žalobce tvrdil, že ve výše uvedených obdobích pracoval pro žalovaného na základě postupně uzavřených pracovních smluv na pozici řidič mezinárodní kamionové dopravy. Poslední pracovní poměr byl žalobcem okamžitě zrušen z důvodu porušení povinnosti žalovaného řádně vyplácet žalobci mzdu. Pracovními smlouvami byla sjednána mzda žalobce ve výši 12 000 Kč měsíčně (což neodpovídalo příslušné úrovni zaručené mzdy), její splatnost byla sjednána na 15. den následujícího měsíce bezhotovostním převodem na účet zaměstnance. Pracovní doba byla stanovena na 40 hodin týdně a měla být rozvržena rovnoměrně, žalobce měl tedy odpracovat 8 hodin denně. Dlužná částka 65 883 Kč představuje neproplacené hodiny odpracované žalobcem v jednotlivých měsících v období od září 2015 do prosince 2016, kdy žalovaný oproti příslušné zákonné úpravě proplácel žalobci pouze dobu čisté jízdy a nikoliv také dobu nakládky, vykládky, čekání na nakládku a vykládku a bezpečností přestávky. Vykonání uvedených prací byl žalobce povinen na základě pokynu žalovaného vyznačovat v tachografu vozidla nikoliv správným symbolem kladívek, ale symbolem postele označujícím dobu odpočinku tak, aby následně nemusel realizovat bezpečností pauzy. Žalovaný následně takto vyznačenou dobu odpočinku nezahrnul do souhrnu odpracované doby za jednotlivé měsíce a žalobci tak nebyla za odpracování této doby vyplacena žádná mzda, přesto, že ve skutečnosti v této době práci pro zaměstnavatele odváděl. Zároveň šlo ve všech případech o práci přesčas, tzn. nad stanovenou týdenní pracovní dobu. Na základě těchto tvrzení žalobce v žalobě specifikoval počet neproplacených odpracovaných hodin následujícím způsobem. V měsíci září 2015 žalobce dle svých tvrzení ve skutečnosti odpracoval 149 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 116 hodin, rozdíl tedy představuje 33 hodin. V měsíci říjen 2015 žalobce ve skutečnosti odpracoval 260 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 195 hodin, rozdíl tedy představuje 65 hodin. V měsíci listopad 2015 žalobce ve skutečnosti odpracoval 216 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 160 hodin, rozdíl tedy představuje 56 hodin. V měsíci prosinec 2015 žalobce ve skutečnosti odpracoval 79 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 64 hodin, rozdíl tedy představuje 15 hodin. V měsíci leden 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 169 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 126 hodin, rozdíl tedy představuje 43 hodin. V měsíci únor 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 222 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 173 hodin, rozdíl tedy představuje 49 hodin. V měsíci březen 2016 žalobce odpracoval ve skutečnosti 53 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 40 hodin, rozdíl tedy představuje 13 hodin. V měsíci květen 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 19,5 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 17,5 hodin, rozdíl tedy představuje 2 hodiny. V měsíci červen 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 264 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 182 hodin, rozdíl tedy představuje 82 hodin. V měsíci červenec 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 172 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 131,5 hodin, rozdíl tedy představuje 40,5 hodin. V měsíci srpen 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 223 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 165 hodin, rozdíl tedy představuje 58 hodin. V měsíci září 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 268 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 192 hodin, rozdíl tedy představuje 76 hodin. V měsíci říjen 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 218 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 170 hodin, rozdíl tedy představuje 48 hodin. V měsíci listopad 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 255 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 211 hodin, rozdíl tedy představuje 44 hodin. V měsíci prosinec 2016 žalobce ve skutečnosti odpracoval 142 hodin namísto žalovaným zúčtovaných 109 hodin, rozdíl tedy představuje 33 hodin. Částky dlužné mzdy za jednotlivé měsíce vyčíslil žalobce násobením počtu neproplacených hodin průměrnou hodinovou mzdou v konkrétním měsíci se zohledněním 25% příplatku za práci přesčas. Dlužná částka 4 309 Kč představuje dle žalobce žalovaným neproplacený rozdíl ve výši mezd mezi původní verzí výplatních lístků vystavených žalovaným žalobci za jednotlivé měsíce roku 2016 a jejich opravnou verzí (celková částka 6 736 Kč), z čehož dosud nebyla žalobci po zohlednění plateb žalovaného ve výši 1 794 Kč ze dne [datum] a 1 633 Kč ze dne [datum] zaplacena právě uvedená částka. Dlužná částka 2 084 Kč pak představuje rozdíl mezi výší náhrady mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru, která byla žalobci žalovaným vyplacena (26 266 Kč) a výší této náhrady, která žalobci náleží podle poslední verze výplatních lístků (28 350 Kč). 3. V průběhu řízení, před zahájením jednání, vzal žalobce žalobu v části, v níž požadoval zaplacení dlužné mzdy, co do částky 611 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] zpět, a to v důsledku úhrady této částky žalovaným po podání žaloby. V této části tedy soud řízení postupem podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. zastavil (výrok II. tohoto rozsudku). 4. Žalovaný k žalobě uvedl, že v souvislosti s popsanými požadavky žalobce provedl přepočet jeho mzdových nároků a jejich porovnání s vyplacenými částkami mzdy. V této souvislosti byly zjištěny nedoplatky, nikoliv však ve výši uváděné žalobcem. Tyto byly žalobci vyplaceny jednak společně se mzdou za měsíc prosinec 2016, další doplatky zmiňované žalobcem v žalobě byly realizovány dne [datum] (částka 794 Kč jako doplatek náhrady mzdy za dovolenou, byť žalobce uvádí úhradu z data [datum] ve výši 1 794 Kč, pozn. soudu) a dne [datum] (částka 1 633 Kč jako doplatek mzdových nároků žalobce za měsíce březen a prosinec 2016). Přepočtem mzdových nároků žalobce za rok 2015 (období září až prosinec) pak žalovaný dopěl ještě k nedoplatku na příplatcích za práci vykonanou přesčas, v noci, ve svátek a o sobotách a nedělích ve výši 611 Kč, který žalobci vyplatil dne [datum] (viz výše popsané částečné zpětvzetí žaloby). Žalovaný uvedl, že nad rámec popsaných zjištěných a vyplacených nedoplatků žalobci nedluží na mzdě ničeho. K rozsahu hodin odpracovaných žalobcem v jednotlivých dnech a měsících žalovaný tvrdil, že zaměstnavatelem evidovaná odpracovaná doba plně koresponduje s obsahem výpisů z tachografu daného vozidla užívaného žalobcem k výkonu práce. Žalobci byla zaměstnavatelem vždy uhrazena jak doba řízení, tak doba konání jiných prací, které byly žalobcem v jednotlivých dnech v tachografu vyznačeny příslušným symbolem včetně doby bezpečnostních přestávek v rozsahu stanoveném právními předpisy. Žalovaný popřel, že by žalobci dal jako zaměstnavatel pokyn k jakémukoliv odlišnému vyznačování symbolů v tachografu, než jaké stanoví příslušná právní úprava a poukázal na to, že žalobce jako řidič z povolání si musel být existence dané právní úpravy vědom a za její dodržování byl jako řidič odpovědný. Pokud tedy provedení určité práce označil v tachografu použitím jiného symbolu, nemůže jít tato nepřesnost k tíži žalovaného jako zaměstnavatele, který ve voze nebyl ani fakticky přítomen. K požadavku žalobce na zaplacení nedoplatku náhrady mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby v souvislosti s okamžitým ukončením pracovního poměru v částce 2 084 Kč uvedl žalovaný, že žalobci na tento nárok již vyplatil částku 26 266 Kč (což opět koresponduje s tvrzeními žalobce, pozn. soudu). Dále popsal použitý mechanismus výpočtu výše náhrady, kdy při výpočtu průměrného výdělku vycházel z hrubé mzdy žalobce za třetí čtvrtletí roku 2016 a k jeho výši (75,51 Kč) dospěl podílem součtu mezd žalobce za měsíce červenec, srpen a září 2016 a počtu odpracovaných hodin v těchto měsících. Výše samotné náhrady pak byla stanovena násobením počtu hodin, které měl žalobce odpracovat v období dvou měsíců (v každém měsíci tedy 40 hodin násobených přepočtovým koeficientem 4,348) a zjištěného průměrného výdělku. S ohledem na výše uvedené navrhl žalovaný i v této části žaloby její zamítnutí. 5. Vzájemným návrhem uplat