9 C 256/2021-15 — Okresní soud v Táboře

Předmětem řízení byl žalobcem vznesený nárok na úhradu poplatku za užívání televizního přijímače za měsíce červenec 2018 – srpen 2020. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru o skutkovém stavu. Žalovaný byl v uvedené době držitelem televizního přijímače, svou povinnost přihlásit se k poplatkové povinnosti splnil 1. 12. 1978. Z tvrzení žalobce, které žalovaný nezpochybnil, plyne, že svou povinnost řádně neplnil. Ke dni podání návrhu tak dluží 3 510 Kč. Při právním posouzení věci vycházel soud z § 3 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb.. Podle něj je poplatníkem televizního poplatku fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Měsíční výše televizního poplatku podle § 6 citovaného zákona 135 Kč měsíčně. Podle § 7 odst. 2 zák. platí, že fyzická osoba, která je poplatníkem televizního poplatku je povinna tento poplatek zaplatit nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, jenž se osoba stala poplatníkem. Fyzická osoba, která je podnikatelem, platí rozhlasový či televizní poplatek čtvrtletně nejpozději do 15. dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí (§ 7 odst. 3 zákona). Vzhledem k tomu, že žalovaná nepochybně byla poplatníkem televizního poplatku jako fyzická osoba a svou povinnost neplnil, je návrh po právu. Soud proto žalobě vyhověl. V souladu s ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku má žalobce právo rovněž na úhradu úroku z prodlení. Výše tohoto úroku je dána vládním nařízením [číslo]. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Při posuzování účelnosti vycházel soud z [příjmení] Ústavního soudu I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013, který shrnul dosavadní praxi v nálezech Ústavního soudu ve vztahu k nákladům řízení České televize ve sporech o zaplacení televizního poplatku. Okresní soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje, že činnost žalobce je specifická v tom, že je v převážné míře financována právě z televizních poplatků, jejichž výnos pokrývá takřka 90 % nákladového rozpočtu žalobce. Agendu televizních poplatků žalobce sám spravuje a je jistě žádoucí a správné, aby si správu spojenou s výběrem zabezpečoval rovněž sám. Pokud pak předává zpracovanou agendu následně k vymáhání advokátní kanceláři, vytrácí se racionální smysl právního zastoupení advokátem, neboť nelze očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, kterými by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobce. Žádnou výjimku, která by si vyžadovala speciální zastoupení advokátem, v tomto sporu soud neshledal, jedná se o běžnou typovou žalobu na zaplacení nezaplacených poplatků ve výše uvedeném období. Pokud tedy žalobce zvolil pro tento běžný typ sporu právní zastoupení, je to jistě jeho právo, ale nejedná se o účelné uplatnění nebo bránění práva, pro které lze žalobci přiznat náhradu vynaložených nákladů řízení. Za účelný náklad tak lze považovat toliko zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč.