8 C 33/2022-13 — Okresní soud v Táboře

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení televizního poplatku podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, a to za měsíce únor 2020 až prosinec 2020, tj. celkem za 11 měsíců, přičemž poplatek za jednotlivé měsíce činí částku 135 Kč. 2. Závěr o skutkovém stavu je takový, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a dne [datum] splnil svoji povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Žalovaný tak dluží žalobkyni televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně za únor 2020 až prosinec 2020, to je celkem 1 485 Kč. Tento dluh trvá, přestože byl žalovaný žalobkyní vyzván k jeho úhradě. 3. Soud věc právně posoudil podle ust. § 7 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, když výše poplatku vychází z ust. § 6 tohoto zákona. Protože žalovaný dosud žalobkyni nezaplatil televizní poplatky za shora uvedené období a nesplnil tak svoji zákonnou poplatkovou povinnost, uložil soud žalovanému splnění této povinnosti tímto rozsudkem, a to včetně požadovaných úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni [datum], které žalobkyně požaduje řádně podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., když žalovaný je v prodlení se splacením svého peněžitého dluhu. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). 4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak, že podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěšné žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Při posuzování účelnosti vycházel soud z nálezu Ústavního soudu [ústavní nález] ze dne [datum], který shrnul dosavadní praxi v nálezech Ústavního soudu ve vztahu k nákladům řízení České televize ve sporech o zaplacení televizního poplatku. Ústavní soud uvedl, že činnost žalobkyně je specifická v tom, že je v převážné míře financována právě z televizních poplatků (jejich výnos pokrývá cca 90 % nákladového rozpočtu žalobkyně). Agendu televizních poplatků žalobkyně sama spravuje a je jistě správné, aby si žalobkyně vzhledem k těmto příjmům z televizních poplatků správu spojenou s výběrem poplatků zabezpečovala sama. Pokud pak předává následně zpracovanou agendu k vymáhání advokátní kanceláři, vytrácí se racionální smysl právního zastoupení advokátem, neboť nelze očekávat uplatnění do této míry specializovaných znalostí, kterými by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Žádnou výjimku, která by si vyžadovala speciální zastoupení advokátem, v tomto sporu soud neshledal, jedná se o běžnou typovou žalobu na zaplacení nezaplacených televizních poplatků za výše uvedené období. Vzhledem k tomu, že se dle názoru soudu nejedná o účelné uplatnění nebo bránění práva byla žalobkyni přiznána náhrada pouze za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. 5. Odůvodnění rozsudku je vyhotoveno ve zkrácené formě v souladu s ust. § 157 odst. 4 o. s. ř.