2 C 109/2025-24 — Okresní soud v Táboře

1. V dané věci se žalobkyně domáhá určení, že není vlastníkem vozidla značky Peugeot - 307, reg. zn. , SPZ, , VIN , VIN kód, , neboť předmětné vozidlo na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2016 prodala žalovanému. Žalovaný se zároveň ve výše uvedené smlouvě zavázal, že na své náklady předmětné vozidlo v zákonné lhůtě 10 dní ode dne podpisu kupní smlouvy přepíše v registru vozidel.2. Vzhledem k předloženým listinám, vyzval soud účastníky řízení, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně ani žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřili. Soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.3. V dané věci má soud z žalobkyní předložených listin, a to zejména z kupní smlouvy č. , Anonymizováno, uzavřené mezi účastníky řízení dne 23. 11. 2016, že žalovaná prodala žalovanému automobil Peugeot - 307, reg. zn. , SPZ, , VIN , VIN kód, . V bodě 1. 4 této smlouvy se pak kupující výslovně zavázal, že na své náklady zajistí změnu zápisu v registru vozidel. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění smluvních podmínek předžalobní výzvou ze dne 19. 6. 2024, avšak ani poté k přepisu vozidla nedošlo.4. Při právní kvalifikaci vycházel soud z ust. § 80 o.s.ř. dle kterého určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla nebo oznámení se podává do 10 pracovních dnů ode dne převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu.5. V dané věci se soud nejprve zabýval v souladu s § 80 o. s. ř. otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že není vlastníkem v žalobě označeného vozidla. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 ze dne 20. 9. 2017 plyne, že registr vozidel sice není veřejným seznamem, nicméně prokáže-li žadatel právní zájem, jsou mu z něho poskytovány relevantní údaje. Soudu je z jeho činnosti známa například praxe České kanceláře pojistitelů, která při nehrazení pojistného za vozidlo zcela běžně vychází z údajů uvedených právě v registru silničních vozidel. Lze proto dovodit, že žalobkyni by proto skutečně mohla z její registrace v registru vozidel vzniknout újma, a to z důvodu, že zápis v registru silničních vozidel neodpovídá skutečnosti.6. Žalovaný se v kupní smlouvě výslovně zavázal, že zajistí změnu údajů související s nabytím výše uvedeného vozidla v registru silničních vozidel. Z předložených důkazů přitom nevyplývá žádná skutečnost, která by žalovanému bránila v tom, aby provedl přepis předmětného vozidla. K uzavření kupní smlouvy přitom došlo v listopadu 2016, takže žalovaný je více jak 9 let v prodlení u povinnosti, kterou se zavázal splnit do 10 dnů. Lze mít proto zcela důvodně za to, že mu žalobkyně před podáním žaloby poskytla více než dostatečný prostor k tomu, aby dostál svému závazku. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a žalobkyni v celém rozsahu vyhověl.7. Pro úplnost soud uvádí, že se při posuzování žaloby řídil rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 2. 2025 č. j. 15 Co 31/2025-47, kterým bylo dovozeno, že je přípustné i negativní určení vlastnického práva k vozidlu. Odvolací soud přitom vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 114/20, který předpokládá, že správnímu orgánu musí být předložen pravomocný rozsudek civilního soudu o určení, že daná osoba vlastníkem vozidla není, přičemž při podrobném studiu nálezu Pl. ÚS 114/20 je zjevné, že zde ústavní soud řešil otázku jinou, spočívající v návrhu na zrušení části příslušného zákona, který nezrušil právě proto, že dospěl k závěru, že pro řešení dané situace jsou dány dostatečné možnosti v civilním řízení, když soudy otázky existence či neexistence vlastnického práva běžně rozhodují. Podepsaný soud má nicméně za to, že větou uvedenou v nálezu ústavního soudu nebylo míněno změnit dlouholetou civilní praxi spočívající v tom, že určovací žaloba má především předcházet vzniku eventuálních dalších sporů, nikoli vytvářet prostor pro další spory plynoucí z nové právní nejistoty. Daná situace by tak, aniž by to nějak odporovalo citovanému nálezu ústavního soudu, měla být řešena nikoli tzv. negativní určovací žalobou (tj. že žalobkyně není od 23.11.2016 vlastníkem), ale tzv. pozitivní určovací žalobou (tj. že vlastníkem je od 23.11.2016 žalovaný), neboť i ta, bude-li úspěšná, ve svém důsledku znamená, že žalobce od 23.11.2016 již vlastníkem automobilu není, protože jím je žalovaný. Negativní i pozitivní určovací žaloba má tudíž pro žalobkyni (za předpokladu, že uspěje a zde by tyto předpoklady splněny byly) stejný příznivý důsledek, tj. možnost domoci se u správního orgánu výmazu svých údajů v registru vozidel. Klíčový rozdíl ovšem spočívá v dopadech na samotný registr vozidel. Při negativní určovací žalobě nutně dojde k vyškrtnutí žalobkyně jako vlastníka a provozovatele vozidla, ale místo něho už nebude uveden další subjekt. De iure se tudíž automobil stává věcí ničí, byť de facto tomu tak není. Přetrvává tudíž disparita mezi stavem zapsaným a stavem skutečným, pouze v jiné variaci. Tomuto lze přitom snadno předejít právě tím, že je podána žaloba na pozitivní určení vlastnického práva, neboť pravomocný rozsudek následně umožní správnímu orgánu namísto vyškrtnuté žalobkyně doplnit do registru vozidel žalovaného se všemi z toho plynoucími důsledky ohledně vlastnictví vozidla, odpovědnosti za úhradu pojistného i odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. S ohledem na výše uvedené proto podepsaný soud apeluje na žalobkyni, aby v obdobných případech byla podávána pozitivní určovací žaloba, neboť tím se lze vyhnout výše popsanému negativnímu jevu, v jehož důsledku se pak bude fakticky v silničním provozu pohybovat vozidlo, u něhož nelze z registru vozidel zjistit vlastníka ani provozovatele, ač jej nepochybně má!8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 652 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále náhrada za právní zastoupení, a to odměna za účtované 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) po 2 860 Kč určené podle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif, dále jen „a.t“), když tarifní hodnotou je kupní cena prodávaného vozidla ve výši 44 000 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a předžalobní výzva) dle § 13 odst. 1 a 4 a. t ve znění do 31. 12. 2024 a dále částka 450 Kč za jeden úkon právní služby (podání žaloby) dle § 13 odst. 1 a 4 a. t ve znění od 1. 1. 2025. Právnímu zástupci žalobkyně taktéž náleží 21 % daň z přidané hodnoty ze součtu částek za právní zastoupení (9 630 Kč) po zaokrouhlení ve výši 2 022 Kč. Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.