4 C 138/2025-13 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 66 909,16 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdce žalobkyně (společnost , Anonymizováno, , dříve , Anonymizováno, , dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 28. 11. 2024 poskytl žalované finanční prostředky ve výši 45 000 Kč, přičemž úvěrový limit byl sjednán do výše 45 000 Kč. Smluvně bylo sjednáno úročení úvěru pevnou úrokovou sazbou ve výši 146,949 % ročně. Úvěr byl splatný pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 13 % nesplaceného úvěru společně s úroky a poplatky za čerpání nebo částkou 1 000 Kč, podle toho, která z těchto částek je vyšší. V případě prodlení žalované mohl věřitel požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů a smluvní pokutu. Žalovaná částka byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani na základě předžalobní výzvy.2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaná k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v rámci podané žaloby, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.3. Smlouvou o úvěru ze dne 28. 11. 2024, obchodními podmínkami původního věřitele, standardní informací o spotřebitelském úvěru, potvrzením o jednotlivých platbách, výpisem z účtu, fakturou, výzvou k plnění ze dne 11. 4. 2025 včetně dokladu o odeslání a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 včetně dodatku a seznamu pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 28. 11. 2024 za pomocí elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým limitem 45 000 Kč. Smluvně bylo sjednáno úročení úvěru pevnou úrokovou sazbou ve výši 146,949 % ročně, úrok i poplatky měla žalovaná splácet v měsíčních splátkách. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na úvěr činila 299,98 %. Úvěr byl splatný pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 13 % nesplaceného úvěru společně s úroky a poplatky za čerpání nebo v částce 1 000 Kč. V případě prodlení žalované mohl věřitel požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých věřiteli ve výši 250 Kč za každé prodlení. Dále byla ujednána pro případ prodlení i smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Protože žalovaná úvěr řádně nesplácela, byla pohledávka postoupena právním předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 žalobkyni. Předžalobní výzvou byla žalovaná vyzvána k úhradě vzniklého dluhu, který sestává z dlužné jistiny ve výši 45 000 Kč, poplatků v celkové výši 750 Kč a úroků za období čerpání ve výši 21 159,16 Kč.4. Soud při každém svém rozhodování zkoumá, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobkyně požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Dle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je soud povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či rozporu se zákonem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze odkázat na již ustálenou judikaturu, a to zejména rozhodnutí Ústavního soudu ČR (dále jen „NS ČR“), který v nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12 dovodil, že ustanovení smlouvy, „která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci“, … „postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianko směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy“, takže by „k ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému“. Obdobně ÚS ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. V těchto a dalších nálezech pak uzavřel, že v takovýchto případech je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. v nálezech sp. zn. I. ÚS 523/07 a I. ÚS 728/10 posuzoval rozhodnutí nalézacích soudů přiznávajících věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, neboli 182,5 % ročně a dovodil, že taková rozhodnutí porušují právo na spravedlivý proces i právo na ochranu majetku. Dále Nejvyšší soud ČR dovodil, že „nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou … v rozporu s dobrými mravy“ (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), resp. pokud „dohodnutá výše úroku (výše 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy“ (rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Na základě judikatury Ústavního soudu ČR následně Nejvyšší soud dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, zaplacení úvěru bylo zajištěno i smluvními pokutami.5. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části.6. Závěry shora citované judikatury jsou dle názoru soudu aplikovatelné i na danou věc, neboť se týkají úroků z úvěru či sankcí za prodlení při splácení. Proto soud i v této věci především zkoumal, zda nároky věřitele ve svém souhrnu nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 28. 11. 2024 vyplývá, že úroková sazba byla stanovena na 146,949 % ročně a roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 299,98 %. Vedle toho byly sjednány i další sankční poplatky při prodlení dlužníka, a to paušální poplatky jako náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením klienta ve výši 250 Kč při prodlení se splácením jakékoliv částky, a také smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Popsané smluvní povinnosti tak ve svém součtu zakládají nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Zákon výslovně předpokládá, že uzavřené smlouvy budou podrobovány přezkumu z hlediska jejich platnosti ze všech podstatných hledisek. V úvěrových vztazích jsou navíc ujednání smluv koncipována předem bez reálné možnosti změny ze strany klienta. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti a zejména to, že sjednaná úroková míra a výše stanovených procentních nákladů na úvěr (RPSN) násobně převyšují běžnou úrokovou míru a současně je sjednáno souběžně několik dalších sankcí za prodlení dlužníka, je na místě uzavřít, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 28. 11. 2024 je s ohledem na rozpor jednotlivých ustanovení s dobrými mravy absolutně neplatná. Tuto neplatnost je nutné dovozovat k celé úvěrové smlouvě, protože v dané věci tvoří jednotlivá ujednání smlouvy provázaný celek. Uvedený právní názor je v so