8 C 34/2025-23 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, s žalovaným uzavřel dne , datum, smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 8 000 Kč. Podle smlouvy o půjčce se žalovaný zavázal vrátit částku 8 000 Kč spolu s úrokem ve výši 1 021 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 1 520 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 164 Kč, tj. celkem částku 14 687 Kč, v 60 týdenních splátkách po 245 Kč. Žalovaný však předmětné částky řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne , datum, , má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout půjčku ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 1 021 Kč, částkou za administrativu ve výši 1 520 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 164 Kč, tj. celkem částku 14 687 Kč v 60 týdenních splátkách po 245 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše půjčky činila 21 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) 63,91 % ročně. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 2 015 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně v něm oznámila toto postoupení pohledávky žalovanému a současně žalovaného vyzvala k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 12 672 Kč do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Žalobkyně dále zaslala dne 30. 7. 2024 žalovanému předžalobní výzvu. Celkový dluh žalovaného se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 6 902,43 Kč, dlužné části poplatku ve výši 5 769,57 Kč, kapitalizovaného úroku 13 913,64 Kč vypočteného za období od 18. 10. 2013 do 27. 9. 2023 z částky 6 902,43 Kč úrokem ve výši 19,98 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 5 649,93 Kč vypočteného za období od 25. 12. 2012 do 27. 9. 2023 z částky 6 902,43 Kč úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně, úroků ve výši 19,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 902,43 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 7,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 902,43 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.4. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ust. § 524 odst. 1, 2 obč. zák. může věřitel svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.5. Soud se nejprve zabýval platností smluvy o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , spisová značka, ). V dané věci byl dle předložené smlouvy o půjčce sice formálně sjednán úrok z půjčky ve výši 19,98 % ročně, avšak žalovaný byl dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím půjčky zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků. Jako úrok je tak v uvedené smlouvě o půjčce formálně jedině označena jen částka 1 021 Kč, avšak společně s ním se pojí povinnost platit další poplatky, které se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutím půjčky, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto další sjednané platby, a povinnost žalovanému se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky“ ve výši 14 687 Kč v pravidelných splátkách po 245 Kč měsíčně. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek již jen za „administrativní činnosti“ ve výši 1 520 Kč, což činí 19 % z výše jistiny ačkoli administrativa tohoto typu formulářových smluv je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů z půjčky, tedy jde o skryté úroky z půjčky. Stejně tak je tomu i s dalším poplatkem za hotovostní inkaso splátek, činí v 4 146 Kč, tj. 51,8 % z výše jistiny, což neodpovídá ekonomické realitě, neboť ani sjednání inkasa nemůže v jednom konkrétním obchodním případu způsobit tako vysoké náklady, když ve smlouvě byla sjednána povinnost dlužníka splácet dluh do rukou oprávněného zástupce věřitele. Soud proto i tyto platby nazvané jako poplatky, tedy jako částky nahrazující vynaložené náklady, považuje za platby, které mají ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů z půjčky, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 39 obč. zák. Po tomto posouzení pak hodnota úroku dosahuje hranice 91 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o uje