9 C 55/2025-13 — Okresní soud v Táboře

1. Manželé podali souhlasný návrh na rozvod manželství. Uváděli, že vztah účastníků je v současné době pouze po formálním svazkem, neplní žádnou ze svých společenských funkcí a oba manželé mají zájem na rozvodu manželství.2. Z oddacího listu účastníků a jejich osobních dokladů soud zjistil, že manželství uzavřeli dne 26. 4. 2002 před Městským úřadem v Táboře. U manžela se jednalo o manželství první, u manželky o manželství druhé. Z manželství se děti nenarodily.3. Manželé shodně uvedli, že manželství je delší dobu nespokojené. Společné soužití se s ohledem na odlišný náhled obou manželů jeví jako nemožné. Postupně došlo k takové míře odcizení, že manžel se odstěhoval do jiného bydliště, každý tedy žijí odděleně. Jsou přesvědčeni, že jejich soužití již do budoucna možné není.4. Podle § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) lze rozvést manželství, jsou-li vztahy manželů hluboce a trvale narušeny a není-li naděje na obnovení společného soužití. Podle § 756 o.z. soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud není dále stanoveno jinak.5. Po provedeném dokazování dospěl soud z výpovědí manželů k závěru, že manželé mají stejný náhled na rozvod manželství. Shodně uvedli, že jejich soužití je zcela nefunkční, žijí odděleně, společně nehospodaří a nemají na obnovení společného vztahu zájem. Jako příčinu rozvratu označili zcela rozdílný pohled na fungování manželského soužití. Za této situace považoval soud skutkový stav za dostatečně prokázaný, vyšel z předpokladu, že soužití manželů je nefunkční a že je dán důvod pro rozvod manželství. Žalobě vyhověl.6. Podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.