19 C 325/2024-25 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o úvěru č. , RČ, , na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) dne , datum, žalovanému poskytl částku , částka, , kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne , datum, právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení:- zákonného úroku z prodlení z částky , částka- smluvního úroku ve výši 18,69 % ročně z částky , částka- a neuhrazeného poplatku ve výši , částka, .Vzhledem k tomu, že žalovaný je státní občan Bulharska, jedná se o věc s mezinárodním prvkem. Příslušnost českého soudu je založena článkem 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Rozhodným právem je dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právní řád České republiky. Česká republika nemá s Bulharskou republikou mezinárodní smlouvu upravující postup pro řešení sporů s občanskoprávním základem.Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel Smlouvu o úvěru č. , RČ, , na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) dne , datum, žalovanému poskytl částku , částka, , kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne , datum, nevrátil. Dopisem naposledy ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky , částka, a dále:- souhrnného poplatku ve výši , částka, sestávajícího z úroku ročně za dobu rádné splatnosti úvěru v kapitalizované výši , částka, , poplatku za zpracování úvěru ve výši , částka, a za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši , částka, , kdy tento poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně, vepsáním do příslušné kolonky smlouvy, s uvedením celkové částky k úhradě , částka, . Dle smlouvy o úvěru byl sjednán úrok ve výši 40,40 % ročně s RPSN 50,64 %.Dle evidence žalobkyně nebylo na předmětný dluh uhrazeno ničeho, neboť tato eviduje neuhrazenou jistinu ve výši , částka, a neuhrazené poplatky ve výši , částka, .Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši , částka, , který měl vrátit do , datum, . Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z.Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z.Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).Pokud soud přepočte na roční procentní úrok souhrnný poplatek ve výši , částka, sestávající z úroku ročně za dobu rádné splatnosti úvěru v kapitalizované výši , částka, , poplatku za zpracování úvěru ve výši , částka, a za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši , částka, , kdy tento poplatek včetně jeho dílčích částí je ve smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně, vepsáním do příslušné kolonky smlouvy, s uvedením celkové částky k úhradě , částka, , vezme v úvahu, že dle smlouvy o úvěru byl sjednán úrok ve výši 40,40 % ročně s RPSN 50,64 %, je uvedené ujednání souladné s dobrými mravy, a proto soud v této části žalobě vyhověl.Nárokovaný smluvní úrok za dobu po splatnosti úvěru ve výši 18,69 % ročně z částky , částka, dlužné jistiny je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl.Dále žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně šesti paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .