27 C 262/2023-87 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 29. 6. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 22 337,53 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 14. 7. 2020 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ), když žalovaný řádně nesplácel poskytnutou zápůjčku.2. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mezi , právnická osoba, a žalovaným byla dne 14. 7. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti 11 000 Kč a žalovaný se zavázal , právnická osoba, vrátit zapůjčené peníze a zaplatit sjednané navýšení ve výši 13 403 Kč a pojistné ve výši 2 340 Kč v 77 pravidelných týdenních splátkách po 343 Kč a poslední týdenní splátce ve výši 332 Kč s tím, že první splátka je splatná 5. dne od data uzavření smlouvy. Žalovaný potvrdil, že při podpisu smlouvy převzal celou zápůjčku v hotovosti. Před uzavřením smlouvy byly žalovanému poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný splatil , právnická osoba, pouze část jistiny zápůjčky ve výši 826,17 Kč a část navýšení ve výši 1 239,30 Kč, a dlužil tak , právnická osoba, na jistině zápůjčky 10 173,83 Kč a na navýšení 12 163,70 Kč (celkem 22 337,53 Kč). Uvedená pohledávka , právnická osoba, za žalovaným byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni.3. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.4. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.5. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.8. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba – i s ohledem na shora uvedené – dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014).9. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila (i když pouze zcela obecně), že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitelský úvěr. Proto soud vyzval žalobkyni, aby k prokázání tohoto svého tvrzení označila důkazy. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, ale kromě již dříve označeného důkazu Zákaznickou kartou, další důkazy neoznačila a opakovala a rozvíjela argumentaci rozpornou se shora rozebranou judikaturou nejvyšších soudů. Zopakovala v Zákaznické kartě uvedené kusé, protiřečící si či z kontextu ostatních informací vytržené údaje týkající se poměrů žalovaného či dokonce rovnou lživé informace o nich, které nijak nedoložila. Asi nejkřiklavějším příkladem nesprávného posouzení poměrů žalovaného postaveného na bezhlavém přebírání či snad vymýšlení údajů je informace o tom, že žalovaný nemá „zápůjčku u jiné společnosti“ za situace, kdy souběžně s tímto řízením bylo u zdejšího soudu vedeno řízení, jehož předmětem bylo zaplacení dluhu ve výši několika set tisíc Kč, který vznikl neplněním povinností z úvěrové smlouvy, která měla být sjednána mezi bankou a žalovaným dne 10. 1. 2000, a žalovaný se v ní měl zavázat splácet úvěr (jímž měly být refinancovány předchozí závazky!) ve 120 splátkách! Z rozsudku v uvedené věci vyplývá, že tento úvěr nebyl ani zdaleka jediným nespláceným závazkem žalovaného. Již jen jako výsměch pak působí údaj o příjmu žalovaného uvedený v žádosti o uvedený úvěr, který měl dosahovat výše 123 456 Kč měsíčně!10. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení, že informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které měl žalovaný poskytnout právní předchůdkyni žalobkyně, právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala proti dokladům vyžádaným od žalovaného, což však žalobkyně zmařila svou nepřítomností při jednání.11. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o zápůjčce neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.12. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po n