27 C 347/2023-105 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 6. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 337 899,04 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o půjčce č. , hodnota, a Smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřených ve dnech 8. 3. 2019 a 31. 10. 2020 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., , Anonymizováno, .), když žalovaný řádně nesplácel poskytnuté úvěry ve výši 345 000 Kč a 50 000 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. , právnická osoba, . poskytla žalovanému na základě jeho žádosti ze dne 8. 3. 2019 na jeho účet 345 000 Kč a žalovaný se zavázal , právnická osoba, . vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit 8,9 % úrok ročně ve 119 pravidelných měsíčních splátkách po 4 375 Kč. , právnická osoba, . dále poskytla žalovanému na základě jeho žádosti ze dne 31. 10. 2020 na jeho účet 50 000 Kč a žalovaný se zavázal , právnická osoba, . vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit 12,9 % úrok ročně v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 1 093 Kč. Žalovaný neplnil své povinnosti z uvedených smluv, a proto , právnická osoba, . prohlásila žalovaným „nesplacené části úvěrů“ ve výši 304 244,49 Kč a 50 054,59 Kč za splatné v listinách datovaných dnem 26. 11. 2021. Uvedené pohledávky , právnická osoba, . (dříve , právnická osoba, .) za žalovaným byly i s příslušenstvím postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 2. 2023. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 30. 5. 2023 předžalobní výzvu. Žalovaný celkem zaplatil při splácení obou úvěrů 112 272,22 Kč a 10 029,57 Kč.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.9. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).10. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě netvrdila, zda a jak její právní předchůdkyně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet sjednávané spotřebitelské úvěry. Proto soud (v rámci přípravy jednání) mimo jiné vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěrů, a aby takto doplněná tvrzení doložila. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním, v jehož části týkající se prověřování úvěruschopnosti, žalobkyně dvakrát zopakovala obecné tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti, ale neuvedla žádné konkrétní údaje či úvahy, kterými se řídila. Ocitovala části dvou soudních rozhodnutí odvolacích soudů z let 2020 a 2021, která však nerespektují nosné závěry výše rozebrané judikatury vyšších soudů. Soud souhlasí s tím, že v určitých konkrétních situacích lze používat při prověřování úvěruschopnosti úvěrovaného statistické údaje o obvyklých výdajích. Ovšem v situaci, kdy je úvěrovaný klientem banky, která mu úvěr poskytuje, a tato banka vede zároveň jeho běžný účet, není takový postup správný, zejména v situaci, kdy jsou jeho skutečné (a bance známé) výdaje diametrálně odlišné od statistických! Přesně tato situace nastala v projednávaném případě. Přesto právní předchůdkyně použila pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného od reality odtržené hodnoty, a proto nelze její postup považovat za správný.11. Soud při jednání konaném dne 13. 5. 2024 poučil žalobkyni (po provedení důkazů listinami předložených žalobkyní) podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že její právní předchůdkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím každého z úvěrů, vyzval ji k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím každého z úvěrů.12. Žalobkyně žádné další důkazy neoznačila.13. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou předmětné smlouvy o úvěrech neplatné, a na jejich základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.14. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 272 841,42 Kč, když uvedená částka představuje součet nevrácené části finančních prostředků ve výši 272 698,21 Kč (poskytnuto celkem 395 000 Kč – vráceno celkem 122 301,79 Kč), které žalovanému poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 143,21 Kč s úrokem z prodlení z částky 272 698,21 Kč ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Protože v řízení ne