20 C 72/2025-30 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se návrhem, došlým soudu dne , datum, , domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných (, částka, ) za nepojištěné období od , datum, do , datum, (153 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s registrační značkou , SPZ, neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (, částka, ).2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po žalovaném pátral, je příjemcem starobního důchodu a na adrese trvalého bydliště v loňském roce písemnost do vlastních rukou převzal, více soud nezjistil. Bylo mu doručeno toliko náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu. K nároku se tak logicky nevyjádřil.3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného v každém jiném řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit, či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Tím spíše to platí u nároků této žalobkyně, které mají tendenci se opakovat za navazující období, či být překvapivá v situaci, kdy nový vlastník (nepojištěné) vozidlo řádně nepřeregistruje či likvidátor vozidla neoznámí jeho vyřazení z provozu. Ke skutečnostem, k nimž soud přihlíží z moci úřední (prekluze aj.), soud přihlíží bez ohledu na jeho nechuť zabývat se nárokem, který zavinil a který musí soud projednávat.4. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.5. Žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu s registrační značkou jak výše neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Výzvou č. l. 15 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky jak výše. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkou č. l. 18, doručovanou rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dále pak na č. l. 19 zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. na shodnou adresu.6. Soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. V případě vozidla žalovaného, které má dle č. l. 14 maximální zdvihový objem 1 997 cm3, maximální výkon pouhých 66 kW a maximální hmotnost 1 655 kg), soud shledal, že uplatnění denní sazby , částka, na případ vozu s dieselovým motorem 1.9 s maximálními výkony hluboko pod 80 kW (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Soud prvního stupně již nemůže více zdůraznit, že důvodem není jakékoliv zpochybňování oprávněnosti institutu příspěvku do garančního fondu, upraveného na úrovni zákona, ale toliko uvalení sazby na vozidlo žalovaného, kterou shledává v této sazbě soud za nesmyslně diskriminační, resp. šikanózní. Soud prvního stupně pouze aplikuje jinou sazbu téhož nároku. Argumentace, že jde o poplatek daný na základě zákona, je zjevně nepřípadná a v této souvislosti definicí cirkulární.7. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů Kanceláře spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalovaného tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru nejvýše cca , částka, denně, spíše ale méně – notorieta pro každého pojistníka vozidla) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší.8. Proti tomu nelze ničeho namítat, neboť hrazení škod z garančního fondu s sebou nepochybně přináší transakční náklady a ztrátovost, danou neuhrazením všech uplatněných příspěvků. Z garančního fondu jsou následně hrazeny škody, způsobené vozidly bez pojištění (samotné náklady vyřízení pojistné události bývají škůdcem hrazeny zvlášť – např. společnosti , právnická osoba, ., jak vyplývá z takových řízení před soudem), přičemž po škůdcích je zpravidla vymáhána toliko část poskytnutého plnění (třetina, nejvýše však , částka, dle § 24 odst. 2 tamtéž). V českém právním řádu jde však o poměrně nezvyklý institut a současně jde o poměrně vysokou sankci (násobky běžného komerčního pojistného) a již proto nelze připustit, aby již tak neobvykle vysoká sankce dopadala na osoby v různé výši na základě ryze diskriminačního kritéria. Rozdíl mezi výší obvyklého pojistného a příspěvkem dosahuje za rok více než 10 tis. Kč a taková sankce je nepochybně citelná. Soud prvního stupně přirozeně nemá ambici nahrazovat hierarchii poplatků vlastními propočty, uchyluje se proto pouze k redukci z extrémních sazeb (, částka, , případně , částka, ) na sazbu nejblíže nižší - aby nespravedlnost zmírnil do doby, než orgán státní správy (nikoliv tedy zákonodárce) přijme nápravu a diskriminační kritérium vyhlášky upraví. Neschopnost soudu předložit „lepší“ sazebník jistě nemůže být validním argumentem pro nečinnost, zvláště v době, kdy celospolečenská neschopnost rozpoznat a stíhat lichevní praktiky (tj. navyšování