20 C 97/2025-51 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , kterou se s navýšením o úrok , částka, , „odměnu za zpracování“ , částka, a poplatek , částka, za „komfortní a flexibilní splácení“ žalovaná zavázala vrátit v 65 týdenních splátkách po , částka, . Žalovaná měla celkem zaplatit , částka, . Žalobkyně se tak domáhá , částka, na jistině, , částka, na poplatcích, , částka, na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 14,75 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 15 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení. Obvyklý rozpor nároku na obchodní úrok s kogentním omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., který tato žalobkyně (a právní zástupce, jehož soud považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond) dlouhodobě ignoruje a advokát zřejmě považuje vymáhání protiprávního plnění v doslova průmyslovém měřítku za přijatelné (soud nikoliv), zde výjimečně není přítomen. Zřejmě proto byl vydán platební rozkaz, k čemuž by však senát 20 C nikdy nepřistoupil, neboť se i tak jedná o lichevní nárok.2. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla (formulářovým tvrzením), že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady (uvedené příkladmo a nikoliv konkrétně), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu – jako obvykle nic jiného. I zjištěné údaje však výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel u příslušenství dovozovat hrubý rozpor s dobrými mravy.3. Soud právního zástupce žalobkyně (který je dle obsahu statutu svěřenského fondu zjevným skutečným majitelem žalobkyně) pro zjevnou neúčelnost nevyzýval k doplňování vágních tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“). Stejně tak nevyzýval právního zástupce žalobkyně k vyjádření, zda je 100 % vlastníkem žalobkyně, neboť to dle názoru soudu vyplývá z obchodního rejstříku a ze zakladatelské listiny svěřenského fondu, který žalobkyni vlastní. S ohledem na výsledek řízení ostatně ani zde nebylo možno žádnou náhradu nákladů řízení žalobkyni/právnímu zástupci přiznávat.4. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na evidenční adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud ji však dokázal vypátrat, sdělila doručovací adresu jak výše, potvrdila však, že v době nápadu věci ještě měla vztah k Teplicku a soud proto místní příslušnost nepřenášel. Jejího vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Na sdělené adrese jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právními povědomí ani tušení.5. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném řízení evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž ani v tomto řízení nedošlo, došlo jen k náhradnímu doručení). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli. O tom se ostatně mohla žalovaná přesvědčit v řízení sp. zn. , spisová značka, na vlastním případě.6. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. byla i v tomto formulářovém návrhu banální a neurčitá. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích nad 1 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), neuvedla. Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně dotvrzena lustrace NRKI a BRKI. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich, že žalovaná žádný jiný úvěr aktuálně nemá. Dle přehledu řízení zdejšího soudu však již byla obětí předchozích predátorských úvěrů a žalobkyně tak opět u soudu prostřednictvím advokáta vymáhá lichevní nárok. Dokonce sama žalob