9 C 213/2024-45 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobou podanou dne 31. 7. 2024 se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud žalovaným uložil povinnost vyklidit ve výroku I. označené nemovité věci. Žaloba byl odůvodněna tím, že žalobce je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Žalobce se žalovanou v minulosti žil v družském poměru, který skončil v roce 2017. Žalovaný je společným synem žalobce a žalované. Je již zletilý, kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu je žalovaná jeho opatrovnicí. Po rozchodu žalobce a žalované oba žalovaní v domě žalobce zůstali. V domě žijí, ačkoliv je žalobce několikrát vyzýval k jeho vyklizení. Naposledy to bylo výzvou ze dne 22. 4. 2024, v níž požadoval dům vyklidit do 30. 6. 2024. Žalovaní sdělili, že nemovitosti nevyklidí. Poukazovali na skutečnost, že žalobce má k žalovanému zákonnou vyživovací povinnost. Požadavek žalobce na vyklizení je porušením této povinnosti. S tímto argumentem žalobce nesouhlasil. Žalovaný pobírá kromě výživného od žalobce invalidní důchod a příspěvek na péči 4. stupně. Žalovaná jako opatrovnice, která disponuje s penězi žalovaného, mu má zajistit adekvátní bydlení. Nikdo nemůže bydlet zdarma, a to ani žalovaní. Oba žalovaní v domě žijí bez jakéhokoli právního titulu. Nemají se žalobcem uzavřenou žádnou smlouvu, rovněž neplatí žádné platby související s bydlením. Proto žalobce již dvakrát podával proti žalované žalobu o zaplacení nájemného a poplatků spojených s bydlením, v obou případech soud jeho návrhu vyhověl. Žalobce chce dům užívat dle svého uvážení, protože je jeho výlučným vlastníkem. Žalovaná má navíc ve , město, k dispozici svůj vlastní byt, kam se může přestěhovat. Žalovaní nemovitosti dobrovolně nevyklidili, a proto byla podána žaloba v této věci.2. Žalovaní se žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Podaná žaloba je vůči žalovanému právně nepodložená, když žalovanému svědčí právo na bydlení v předmětné nemovitosti na základě toho, že žalobce má vůči němu vyživovací povinnost. Žaloba je navíc vůči oběma žalovaným v rozporu s dobrými mravy (resp. jedná se o zjevné zneužití práva). Žalovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu – středně těžkou mentální retardací. Je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých – zejména pak své matky – žalované. Žalovaný pravděpodobně nikdy nenabude schopnost se samostatně živit, tudíž vyživovací povinnost obou rodičů bude trvat po celou dobu jejich života. Žalobce se přitom na plnění vyživovací povinnosti vůbec nepodílí osobní péčí, jako je tomu v případě žalované. Sporný dům byl přestavěn pro potřeby žalovaného z příspěvku na úpravu nemovitosti ve výši 150 000 Kč, který byl poskytnut ze strany , právnická osoba, ve , město, , adresa, . Když Okresní soud v Trutnově rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2023 č. j. , spisová značka, tak, že výživné, které je žalobce povinen žalovanému platit, snížil na částku 500 Kč měsíčně, vzal v potaz skutečnost, že žalobce plnil svou vyživovací povinnost i tím, že žalovanému umožňoval bezplatné bydlení v domě, jehož vyklizení se žalobce nyní domáhá. Z ustálené judikatury soudů vyšších stupňů vyplývá, že rodiče jsou povinni plnit vůči dětem vyživovací povinnost, která v sobě zahrnuje i povinnost zajištění odpovídajícího bydlení, a to do doby, kdy jsou děti schopny se samy živit. Soudy k vztahu mezi žalobcem a žalovaným opakovaně dovodily, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému bude trvat po dobu života obou rodičů. V kontextu toho nelze než konstatovat, že požadavek žalobce na vyklizení nemovitosti adresovaný žalovanému je porušením zákonné vyživovací povinnosti, a proto je namístě jej jako nedůvodný odmítnout. Podání žaloby vůči žalovanému je nepochybně též porušením dobrých mravů. Vzhledem k nedůvodnosti požadavku na vyklizení nemovitostí ze strany žalovaného je logicky nutno odmítnout i požadavek na vyklizení ze strany žalované, na jejíž faktickou péči je žalovaný při absenci jakékoli faktické péče ze strany žalobce zcela odkázán. Vůči žalované je tak žaloba nepochybně zjevným zneužitím práva. Žalovaná vlastní malý byt o velikosti 1+1, který je navíc v dezolátním stavu. Žalovaný není schopen provádět samoobsluhu, hygienu ani jakoukoliv běžnou činnost bez cizí pomoci. Sociální zařízení v předmětném bytě je tak malé, že se tam stěží vejde jedna osoba. Krom toho není u domu možnost parkování auta ani garážování rozměrného elektrovozíku, který je používán na přepravu žalovaného. Byt se navíc nachází v sousedství frekventované křižovatky a přímo před oknem vede rušná silnice, tudíž je tam přílišný okolní hluk, který vyvolává u žalovaného afektivní záchvaty a dochází k sebepoškozování. Existuje i morální povinnost žalobce umožnit vlastnímu dítěti alespoň bydlení, když už jakákoli jiná péče žalobcem poskytována není. Absurdní je též argumentace žalobce o tom, že nikdo nemůže bydlet zdarma. Žalovaná žalobce žádala o uzavření nájemní smlouvy, ale ten něco takového odmítá, proto kompenzaci od žalované obdržel v režimu bezdůvodného obohacení.3. Žalobce na podané žalobě i přes námitky žalovaných setrval. Soud přihlédl při stanovení výživného k tomu, že žalobce ponechal žalované bydlet ve svém domě. Nebylo to však jediné hledisko, ke kterému soud přihlédl. V současné době je žalobce jen poživatelem starobního důchodu, je po prodělané mozkové mrtvici a infarktu. Žalovaný je zabezpečen invalidním důchodem, příspěvkem na péči a příspěvkem na mobilitu. Žalovaná je zabezpečena rovněž důchodem a zřejmě i částkou získávanou z pronájmu jejího bytu. Není důvod k tomu, aby žalovaní měli mít možnost bydlet zdarma v domě žalobce, a žalobce by tím pádem nemohl svůj majetek užívat. Dům není situovaný tak, aby v něm mohli žít všichni. Ani vzájemné vztahy neumožňují bydlení v jedné nemovitosti. Pokud má žalovaná za to, že by se měl žalobce více podílet na výživě žalovaného, nechť za žalovaného podá nový návrh, o kterém soud rozhodne. Žalobce se se žalovanou rozešel v roce 2017. Žalované v domě nechal bydlet. Oba žalovaní měli více jak 7 let na to, aby svoji bytovou situaci vyřešili. To však žalovaná od začátku odmítala a neustále poukazovala na to, že pečuje o společného zdravotně postiženého syna. Pokud, jak tvrdí, nemůže bydlet ve svém bytě, měla žalovaná již dávno vyvinout aktivitu k tomu, aby sobě i žalovanému opatřila vyhovující bydlení. Pokud by žalobce dům prodal, jistě by žalobu o vyklizení podal případný nový majitel. Žalobce nechce se žalovanými uzavírat nájemní smlouvu, ale chce nakládat se svým majetkem tak, jak sám uzná za vhodné. Není na místě odkazovat na porušování dobrých mravů ze strany žalobce. Tím, kdo porušuje dobré mravy, je žalovaná, která spolu se žalovaným užívá věc, jež jí nepatří, a ještě za užívání této věci dobrovolně nic nehradí. Žalobce dále poukázal na zásadu nedotknutelnosti vlastnictví, jakož i na skutečnost, že aktuálně bydlí v bytě, jenž je v nájmu jeho manželky, přičemž se jedná o nájem na dobu určitou. Žalobce tak na žalobě trval, byl ochoten maximálně akceptovat stanovení přiměřeně delší lhůty k plnění.4. Rovněž žalovaní trvali na zamítnutí žaloby. Nelze souhlasit s argumentací, že žalobce 7 let trpěl užívání nemovitosti žalovanými. Žalovaný je dítětem žalobce, což obnáší závazek žalobce na celý život. Žalobce se přitom za situace, kdy se narodilo postižené dítě, chová tak, že by nejraději dal od věci ruce pryč. Žalobce přitom má povinnost starat se o syna. Veškerou péči ale zajišťuje žalovaná. Žalobce sám není schopen se o syna postarat a veškerou péči tak musí obstarat žalovaná jako matka. Jedná se přitom o celodenní péči, kterou nemůže zajistit nikdo jiný. Proto i u žalované je dán důvod pro zamítnutí žaloby. Pro rozhodnutí v této věci jsou relevantní poměry ke dni vyhlášení rozhodnutí. V tomto typu sporů je možné žalobu zamítnout s účinky „prozatím“. Žalobce není ochoten nadále zajišťovat bydlení pro syna dosavadním způsobem. Z jeho strany se však nenabízí žádná jiná alternativa. Za takovou alternativu by bylo možno považovat například prodej domu žalobce i bytu žalované a použití části získaných prostředků na zajištění bydlení pro syna, a to třeba koupí bytu nebo „předplacením“ nájemného. Je však nutno považovat za nemravné a v rozporu se zásadami morálky, pokud žalobce požaduje, aby žalovaný dům vyklidil, a současně se nezajímá o to, co se žalovaným bude.5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí, jichž se spor týká. Nebylo sporováno ani to, že nemovitosti v současnosti užívají k bydlení žalovaní. Konečně nebylo sporu o tom, že žalobce je otcem žalovaného a žalovaná je matkou žalovaného. Žalobce a žalovaná jsou bývalí partneři.6. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, bylo zjištěno, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10. 7. 2013 byl žalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 8. 2013. Dalším rozsudkem zdejšího soudu ze dne 7. 1. 2016 bylo rozhodnuto, že se žalovanému navrací plná svéprávnost. Dále bylo rozhodnuto, že soud jmenuje opatrovníkem žalov