2 C 95/2024-41 — Okresní soud v Uherském Hradišti

Žalobkyně se svou žalobou podanou dne 30. 4. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 164 Kč (skládající se z dlužné jistiny 11 137,93 Kč a dlužného poplatku 7 026,07 Kč) s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 978,21 Kč (8,5 % ročně z 11 137,93 Kč od 23. 10. 2021 do 27. 9. 2023), s kapitalizovaným úrokem 4 418,82 Kč (23,28 % ročně z 11 137,93 Kč od 19. 2. 2022 do 27. 9. 2023), s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 11 137,93 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s 23,28% úrokem ročně z částky 11 137,93 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , RČ, , uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně obchodní korporací , právnická osoba, , sídlem , adresa, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným dne 20. 11. 2020, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 15 168 Kč, v 65 týdenních splátkách po 465 Kč s tím, že poslední splátka měla být uhrazena 18. 2. 2022. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Na dlužnou částku uhradil od uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru do podání žaloby celkem pouze 11 500 Kč, a to i přes upomínání, proto žalobkyně, jež nabyla pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, podala tuto žalobu.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud věc rozhodl bez nařízení jednání.Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud za prokázané následující skutečnosti: Dne 20. 11. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , RČ, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti, v den uzavření smlouvy částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky včetně sjednaného úroku a poplatků v celkové výši 15 168 Kč vrátit formou 65 týdenních splátek, 64 splátek po 465 Kč a poslední 65. splátku ve výši 408 Kč. RPSN činila 168,04 %. Žalovaný na dlužnou částku za dobu od čerpání prostředků do doby podání žaloby uhradil celkem 11 500 Kč, a to i po upomínání, včetně předžalobní výzvy ze dne 28. 3. 2024 odeslané 2. 4. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy č. , hodnota, , seznamu postoupených pohledávek, ze dne 21. 9. 2023 bylo prokázáno, že pohledávka byla platně postoupena žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023.Žalobkyně již v žalobě předestřela jakým způsobem její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, kdy tyto skutečnosti následně doplnila podáním ze dne 27. 8. 2024, kde žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze skutečností uvedených žalovaným v zákaznické kartě, z níž bylo zjištěno, že žalovaný je rozvedený, žije v nájmu, má středoškolské vzdělání, vlastní automobil, vyživuje 2 osoby, je podnikatelem/OSVČ (ověřeno z daňového přiznání), zaměstnaným na dobu neurčitou s měsíčním příjmem 17 311 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje činí 6 000 Kč. Kreditní kartu nevlastní, zápůjčky u jiné společnosti nemá, vlastní bankovní účet.Protože si skutková zjištění, která soud učinil z důkazů uvedených shora neodporují, odkazuje soud na tato zjištění jako na skutkový závěr ve věci samé. I když žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně řádně splnila svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, z provedeného dokazování vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného nebyla zkoumána řádně. Právní předchůdkyně žalobkyně sice vycházela ze skutečnosti, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou v oboru zednictví a jeho měsíční příjem činí 17 311 Kč, nicméně nijak nezjišťovala jeho výdaje a už vůbec ne jejich konkrétní výši. Spokojila se pouze s odhadovanou částkou ve výši 6 000 Kč, a to i přes to, že věděla, že žalovaný je majitelem bankovního účtu, z něhož mohla výdaje žalovaného jednoduše zjistit. Výsledek posouzení úvěruschopnosti vycházející z nedostatečných informací v době uzavření smlouvy zakládá důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Tento závěr je podložen i zjištěním o faktickém splácení úvěru žalovaným, který se dostal do prodlení, byť o 1 den již s úhradou první splátky a následně pak i dalších splátek – již v řádu měsíců (např. druhou splátku uhradil až dne 25. 1. 2021). Celkem na dlužnou částku uhradil za dobu trvání úvěrového vztahu pouze 11 500 Kč.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet.Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky (ve smlouvě označeny jako poplatky). Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stíhala právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavření smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů, tak jak ukládá § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr přestože existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet založené na nedostatečném posouzení příjmů a výdajů žalovaného. Důsledek porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu. Z těchto důvodů soud posoudil nároky žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 15 000 Kč – úhrady 11 500 Kč a konstatoval důvodnost žaloby jen do částky 3 500 Kč.V důsledku neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, poplatky), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.Dluh žalovaného se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Žalovaný byl v řízení pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti vrácení dlužné částky, soud proto s ohledem na skutečnost, že žalobkyně má právo na vrácení dlužné částky v přiměřené lhůtě a žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky již 28. 3. 2024 předžalobní výzvou (odeslanou dne 2. 4. 2024), má za to, že žalovanému byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba na to, aby si prostředky mohl obstarat a mělo by být v jeho možnostech dlužnou částku uhradit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (v souladu § 160 o. s. ř.). Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když převážně úspěšné žalovanému v důsledku jeho nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.