22 C 82/2024-115 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 9. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplacené půjčky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , žalovanému na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřené dne 3. 5. 2007, podle níž byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se částku vrátit ve výši 42 400 Kč (půjčka ve výši 25 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 17 400 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v 53 pravidelných týdenních splátkách po 800 Kč, splácených v hotovosti s poslední splátkou splatnou ke dni 8. 5. 2008, když však žalovaný zaplatil pouze 830 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému, po kterém žalobkyně nárokuje částku odpovídající poskytnuté jistině 25 000 Kč, jak jí byl dluh postoupen po započítání provedených plateb na úrok, dlužnou část souhrnného poplatku jako úrok ve výši 16 570 Kč, a zákonný úrok z prodlení z nesplacené jistiny od 2. 7. 2015 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání se, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil. Z nařízeného jednání se omluvila též žalobkyně, a proto soud jednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).3. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující:4. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 28. 3. 2024 (na č. l. 29) soud zjistil, že žalovaný jako státní příslušník Slovenska měl v minulosti od 15. 2. 2006 do 5. 4. 2023 v ČR povolen dlouhodobí pobyt, evidovaný na adrese , adresa, , a jako svou trvalou adresu v domovském státě uváděl adresu , adresa, Slovensko (tj. obec, kde byl posléze na jiné adrese soudem dohledán a předvolán na jednání, pozn. soudu).5. Z výpisu z obchodního rejstříku přechodného věřitele s překladem (, Anonymizováno, ) s překladem (na č. l. 70-75) a výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně s překladem (na č. l. 98-96) soud zjistil, že se jedná o zahraniční právnické osoby, totožné s osobami postupitelů a postupníků ve smlouvách o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 s přílohami (na č. l. 76-95, 107-110 a 111-112) a především jak bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému postupně oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 (na č. l. 66) a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2018 (na č. l. 68), které byly žalovanému odeslány, jak soud zjistil z podacích archů (na č. l. 65 - 67).6. Ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 3. 5. 2007 (na č. l. 62-63) soud zjistil, že tuto uzavřel dne 3. 5. 2007 , právnická osoba, s žalovaným v Trmicích a žalovanému na základě smlouvy poskytl v hotovosti částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal ve výši ve výši 42 400 Kč (půjčka ve výši 25 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 17 400 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v 53 pravidelných týdenních splátkách po 800 Kč, splácených v hotovosti. Bližší účel souhrnného poplatku či popis konkrétního protiplnění náležejícího žalovanému za jeho zaplacení smlouva neobsahovala.7. Výzvou před podáním žaloby ze dne 26. 4. 2023 (na č. l. 64) žalobkyně žalovaného vyzvala před podáním žaloby prostřednictvím právního zástupce k zaplacení žalované částky. Výzva byla žalovanému odeslána, jak soud zjistil z podacího archu ze dne 27. 4. 2023 (na č. l. 65 a 66), a to jak na adresu uvedenou ve smlouvě, tak na adresu dříve evidovanou v ČR.8. Z výpisu ČNB o výši úroku spotřebitelských úvěrů v rozhodné době – ARAD (na č. l. 61) soud zjistil, že výše úroků spotřebitelských úvěrů domácností činila v období uzavření smlouvy, v květnu 2007, 11,81 %, přičemž nejvyšší míře úročení v daném období dosahovaly úvěry kreditních karet s výší úroků 20,22 %.9. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že společnost , právnická osoba, (dále též jen „původní věřitelka“) uzavřela s žalovaným dne 3. 5. 2007 písemně smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 17 400 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původní věřitelce půjčenou částku spolu s poplatkem, tj. celkem 42 400 Kč, v 53 pravidelných týdenních splátkách po 800 Kč, splácených v hotovosti, první splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila. Na pohledávku bylo žalovaným zaplaceno 830 Kč, a dále již ničeho, když žalovaný neuvedl ani neprokázal, že by na žalované nároku uhradil více, a to přes výzvu žalobkyně před podáním žaloby ze dne 26. 4. 2023, kterou vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky identifikované s podepsanou smlouvou. Dle časových řad ARAD vedených ČNB činily průměrné úroky spotřebitelských úroků v daném období 11,81 % ročně a nejvíce úročenými byly v daném období úvěry z kreditních karet, úročené průměrným úrokem 20,22 %.10. Pro hmotněprávní posouzení vztahu mezi účastníky a další úvahy soud postupoval podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžiku vzniku právního poměru mezi účastníky před tímto datem (srov. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).11. Podle § 657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.12. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.13. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.14. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.15. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 dospěl k závěru, že: „občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona). Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), když je v rozporu se zákonem.16. V dané věci soud dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků ve smlouvě o půjčce byla v rozporu s dobrými mravy, vycházel zejména ze skutečnosti, že je poměrně nejasné, co částka označená jako „souhrnný poplatek“ ve skutečnosti představuje, a je proto nutné jej právně hodnotit jako cenu půjčky – úrok, jak byla ostatně též žalobkyní označena v žalobě. Z těchto závěrů pak lze dovozovat, že půjčka byla sjednána se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši přes 60 % ročně (přesně 69,6 % půjčené jistiny na období 53 týdnů), a to bez bližšího odůvodnění výše tohoto úroku. Dále má soud za to, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo k sjednání úroků s přiměřenou výší, a to i v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Soudy ve své rozhodovací praxi pak dovodily, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.17. Soud pro další závěry vycházel z toho, že je obecně známé, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských úvěrů v zásadě nepřesahovala v době uzavření smluv 20,22 % ročně, resp. dle časových řad ARAD ČNB činila průměrně 11,81 %. V projednávané dohodnutá výše úroků (ve výši přes 60 % ročně) podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. nepl