30 C 90/2024-146 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne , datum, , ve znění pozdějších podání, domáhal na žalované zaplacení 106.533,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 17.10.2023 s žalovanou, jakožto zaměstnancem, uzavřel dohodu o narovnání, na jejímž základě se žalobce, jakožto zaměstnavatel, zavázal žalované vyplatit částku ve výši 450.000,- Kč. Částka 98.760,- Kč už byla žalované vyplacena, tudíž k výplatě již zbývala toliko částka 351.240,- Kč. Tato částka byla žalované poukázána bankovním převodem dne 26.10.2023. Žalobce posléze zjistil, že si neuvědomil, že částka 351.240,- Kč představuje náhradu mzdy za období od 9.10.2021 do 31.12.2022 a že tato částka z tohoto důvodu podléhá povinným odvodům, které je žalobce povinen z této částky, jakožto zaměstnavatel, odvést. Žalobce proto následně splnil zákonnou povinnost a z částky 351.240,- Kč na sociálním pojištění odvedl částku 22.831,- Kč, na zdravotním pojištění odvedl částku 15.806,- Kč a na dani příjmu odvedl částku 67.896,- Kč, tj. celkem 106.533,- Kč. Důvodem takového postupu žalobce byla skutečnost, že si žalobce v prvotní euforii, že dlouhodobý pracovně-právní spor s žalovanou byl skončen dojednanou dohodou o narovnání, když zbývalo jen zaplatit žalované ujednanou částku a žalovaná by následně vzala zpět žalobu, neuvědomil, že z této částky je třeba provést a odvést povinné odvody. Na podporu argumentace, že žalovaná je tuto částku povinna žalobci zaplatit, žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017.2. Žalobce dále poukázal na to, že zpracovatelem čistopisu dohody o narovnání byla žalovaná, když podkladem dohody pro náhradu mzdy byly výpočty zpracované žalovanou, a to s určením hrubé mzdy ve výši 32.920,- Kč měsíčně. Žalobce taktéž odkázal na e-mail předchozí zástupkyně žalované ze dne 8.2.2022, kde je zmíněno, že žalovaná při specifikování svého nároku vyšla z částky 32.920,- Kč hrubého. Tato částka je následně uvedena i v e-mailu ze dne 9.2.2023. S částkou 32.920,- Kč hrubého následně pracuje i stávající zástupkyně žalované (např. e-mail ze dne 25.5.2023), kde je uvedeno – 18 měsíců x 32.920,- Kč (průměrná hrubá měsíční mzda). Veškeré podklady pro určení náhrady mzdy vycházely z této částky. Žalovaná tudíž od samého počátku požadovala náhradu mzdy ze své hrubé mzdy. Žalovaná proto věděla nebo musela z okolností předpokládat, že peněžní prostředky, které jí byly vyplaceny, byly vyplaceny nesprávně a omylem. Tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky přijala a k výzvě žalobce nevrátila, tak se bezdůvodně obohatila. Pro takové plnění nebyl žádný právní důvod.3. Žalovaná, jakožto dlouholetá zaměstnankyně žalobce, která pracovala u žalobce od 2/2011 do 11/2018 na pozici „, Anonymizováno, , , Anonymizováno, “, věděla, a z výkonu své funkce musela vědět, že požadovaná náhrady mzdy, která byla žalovanou vypočtena z hrubé mzdy, podléhá povinným odvodům. Žalovaná od žalobce při výplatě mzdy vždy obdržela tzv. výplatní lístek, kde byla mj. uvedena hrubá mzda a výše zákonných odvodů, resp. od 7/2017 byly zaměstnancům žalobce, tj. i žalované, zasílány tzv. výplatnice elektronicky v zašifrované podobě na jimi sdělenou e-mailovou adresu. V případě žalované na adresu: , e-mail, . Žalované byla vždy vyplacena tzv. čistá mzda, jak je patrné z těchto výplatnic. Žalovaná následně od 12/2018 do 12/2020 vykonávala funkci , adresa, . Dle žalobce tato významná funkce vyžaduje, aby osoba vykonávající tuto funkci měla i znalosti v oblasti odměňování pracovníků.4. Žalobce též poukázal na text dohody o narovnání, kde je uvedeno, že tato částka představuje náhradu mzdy za období od 9.10.2021 do 31.12.2022. Žalobce nepovažuje argumentaci žalované, která s poukazem na čl. IV. bod 1. a 2. dohody o narovnání odmítla žalobci zaplatit (vrátit) částku 106.533,- Kč, za správnou. Je tomu z důvodu, že předmětem dohody o narovnání se vypořádaly nároky, které byly mezi účastníky řízení dosud sporné. Žalobce se na podkladě této dohody zavázal žalované vyplatit na náhradě mzdy částku ve výši 450.000,- Kč, jež podléhá povinným odvodům, čímž byl sporný nárok mezi účastníky řízení narovnán. Nejedná se proto ze strany žalobce o žádný další nárok či požadavek mimo rámec sjednané dohody o narovnání.5. Žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 30.11.2023 k zaplacení částky ve výši 106.533,- Kč, a to do deseti dnů ode dne doručení této výzvy, k čemuž došlo dne 4.12.2023. Žalovaná částku ve stanovené lhůtě, jakož ani později, nezaplatila. Žalobce se tak podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení 106.533,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.6. Ve věci byl vydán platební rozkaz ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , proti němuž žalovaná podala včas odpor, kde uvedla, že s uloženou povinností nesouhlasí.7. Ve vyjádření ze dne , datum, žalovaná doplnila, že nárok zcela neuznává, že jej považuje za nedůvodný, že žalobu považuje za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná odkázala na čl. IV. bod 1. a 2. dohody o narovnání, když dále důrazně poukázala na skutečnost, že výsledná částka k úhradě, tj. částka 450.000,- Kč, byla stanovena jako určující k vypořádání vzájemných práv a povinností, která ani zdaleka neodpovídá celkové výši nárokovatelné náhrady mzdy, když žalovaná za účelem dosažení mimosoudního vyřešení celé záležitosti učinila značné ústupky. Dohoda o narovnání představuje generální narovnání, pročež na částku 450.000,- Kč nelze hledět jako na částku představující náhradu mzdy, nýbrž jako na částku k přímému vyplacení, která jako taková nepodléhá dalším nárokům jakékoliv ze stran. Žalovaná dále uvedla, že v rámci dohody o narovnání bylo výslovně a nesporně sjednáno, jaká částka bude vyplacena. Jednalo se o tzv. čistou částku, která byla následně přímo zaslána na bankovní účet žalované. Vzhledem ke skutečnosti, že zaměstnavatel vyplácí zaměstnavateli vždy pouze čistou částku, když povinné odvody provádí zaměstnavatel, nelze v tomto případě vyplacenou částku pokládat za nesprávně určenou anebo za omylem vyplacenou částku. Pokud by žalobce takovou částku chtěl po žalované zaplatit, nic mu nebránilo v tom, aby ji specifikoval v dohodě o narovnání. Naproti tomu je zde jasná vůle žalobce, který takový nárok nepožadoval ani jej požadovat nechtěl, když prohlásil, že závazky a pohledávky vyplývající z pracovně právního poměru jsou zcela vypořádané a že nebude mít žádných dalších nároků, popř. se těchto nároků podpisem dohody o narovnání výslovně vzdává.8. Žalovaná jako nesprávný odmítla odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017, a to z důvodu, že v této věci byla určena tzv. hrubá mzda, z níž měl zaměstnanec sám dle dohody uhradit veškeré povinné odvody. Z tohoto důvodu je situace posuzovaná Nejvyšším soudem odlišná, pročež závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí nelze aplikovat v tomto řízení.9. Žalovaná rovněž jako účelové odmítla tvrzení žalobce, že zpracovatelem dohody o narovnání byla žalovaná, že žalovaná od počátku požadovala náhradu hrubé mzdy a že žalovaná jako dlouholetá zaměstnankyně musela vědět, že požadovaná náhrada mzdy je vypočtená z hrubé mzdy a že podléhá (zákonným) odvodům. Dle žalované v dohodě o narovnání není nikde uvedeno, že by žalovaná z čisté částky měla zaplatit povinné odvody, když z dohody o narovnání naopak plyne, že se jedná o čistou částku. Žalovaná též namítla, že žalobce v průběhu mimosoudního jednání neuvedl, že by se mělo jednat o částku bez provedeného odpočtu povinných odvodů. Vzhledem k tomu, že v dohodě o narovnání je výslovně a nesporně sjednáno, jaká částka bude žalované vyplacena, pročež se dle žalované jednalo o tzv. čistou částku, žalovaná proto vůbec nepředpokládala, že se jednalo o nesprávně vyplacenou částku a byla v dobré víře, že zaplacená částka představuje konečné vyrovnání mezi stranami. Pokud žalobce v rámci mimosoudního jednání opomněl tvrdit, že by žalovaná měla ze zaplacené částky hradit další odvody, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalované. Žalobce si je své zákonné povinnosti hradit povinné odvody plně vědom, pročež, když disponuje profesionálním aparátem, nelze tvrdit, že z jeho strany došlo k zaplacení (celé) částky omylem.10. Žalovaná též poukázala na § 2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), dle kterého zákon upírá právo na vrácení poskytnutého plnění osobě, jež jiného obohatila s vědomím, že k tomu není povinna. Jelikož si byl žalobce vědom své povinnosti provést povinné odvody, nebyl povinen předmětnou částku poslat žalované v plné výši, tj. bez provedení zákonných odvodů. Pokud žalobce přesto žalované poslal částku v plné výši, přestože si byl vědom toho, že taková povinnost ho ve vztahu k žalované netíží, jednalo se z jeho strany o dobrovolné plnění, tj. o vědomé plnění nedluhu, na jehož podkladě žalovaná poskytnuté plnění nemusí vracet. Vědomé plnění nedluhu je představováno částkou korespondující výši zákonných odvodů.11. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby žaloba jako nedůvodná by