8 C 383/2024-44 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 21 199 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetových stránek www.kamali.cz dne , datum, úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalované bezhotovostně částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč uhradit do 24 měsíců od poskytnutí. Žalobkyně žalované dále vyúčtovala poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 1 485 Kč a úrok ve 2 940 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky (uhradila pouze 1 320 Kč), proto byla informována o výši dluhu a vyzývána k zaplacení. Z důvodu prodlení se splácením byly žalované naúčtovány účelně vynaložené náklady v celkové výši 900 Kč, jedná se o náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti s vymáháním dlužné částky. Dále byla dne , datum, , , datum, a , datum, žalované naúčtována smluvní pokuta ve výši 500 Kč, tj v celkové výši 1 500 Kč. Kromě dlužné částky ve výši 21 199 Kč žalobkyně požadovala zaplatit zákonný úrok z prodlení. Žalovaná přes výzvu dluh neuhradila.2. Žalovaná na výzvu soudu nereagovala a po celou dobu řízení byla neaktivní.3. Soud ve věci konal jednání dne , datum, , žalovaná se bez omluvy nedostavila, soud proto jednal o věci bez jeho přítomnosti dle ů 101 odst. 3 o.s.ř.4. Soud na základě provedeného dokazování učinil (z níže v závorce uvedených listinných důkazů) následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaná odsouhlasily dne , datum, smlouvu o úvěru, jejíž součástí byl splátkový kalendář k úvěrové smlouvě. Žalobkyně se zavázala poskytnout částku ve výši 15 000 Kč s tím, že žalovaný tuto částku vrátí do 24 měsíců od poskytnutí úvěru, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč a úroku v rámci druhé až osmé splátky úrok ve výši 735 Kč/měsíc (splátka ve výši 1 360 Kč, poté splátky ve výši 625 Kč). Dále byly obsahem smlouvy poplatky a sankce pro případ neplnění smlouvy a právo žalobkyně zesplatnit zůstatek nesplaceného úvěru v případě porušení smlouvy ze strany žalované osoby (úvěrová smlouva ze dne , datum, ). K ověření totožnosti žalované před uzavřením smlouvy byla předložena kopie občanského průkazu (kopie OP žalované). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 15 000 Kč (opis výpisu proplacení smlouvy ze dne , datum, ), a žalovaná celkem uhradila žalobkyni jednu splátku, tzn. částku ve výši 1 320 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad, resp. splátkový kalendář). Žalovaná podle interních listin žalobkyně uvedla, že má příjem , částka, ze starobního důchodu bez dalších výdajů (potvrzení o provedení bonity klienta, úvěrová zpráva). Dle vlastního tvrzení žalobkyně počítala s náklady měsíčně na bydlení ve výši , částka, , , částka, životní minimum a , částka, splátky žalobkyni a , částka, splátky jiným věřitelům, což odpovídá předloženým důkazům (úvěrová zpráva NRKI). Nicméně především soud nemá za doloženo, že by byl nějaký příjem, který žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy. Dne , datum, žalobkyně žalovanému zaslala výzvu s tím, aby zaplatil dlužnou částku v celé výši (zesplatnění úvěru), která byla odeslána dne , datum, (výzva ze dne , datum, včetně podacího lístku). Dne , datum, žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu s tím, aby zaplatil dlužnou částku do , datum, . Výzva byla odeslána , datum, (předžalobní výzva ze dne , datum, včetně podacího lístku).5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.), na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), když se spokojila s informacemi sdělenými žalovanou, aniž by je ověřila, vycházela z příjmu pouze sděleného, a přesto spotřebitelský úvěr žalované poskytla. Ve skutečnosti tak neověřila tvrzený příjem žalované (srov. shora), resp. ověření nedoložila soudu. Soud se ztotožňuje s tvrzením žalobkyně potud, že poskytovatel úvěru sice nemusí ověřit všechny výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, ovšem měl by minimálně zohlednit výdaje na bydlení či bez bydlení při porovnání s paušálními výdaji rodinných domácností dle statistiky Českého statistického úřadu (jako pomocného statistického kritéria dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR), a v případě zřetelné odchylky tento nesoulad tím pečlivěji vysvětlit, tak již ze samotného tvrzení žalované a z předložených důkazů vyplývá, že ověřený příjem nebyl zjištěn žádný, když se žalobkyně spokojila s tvrzením žalované. Zejména pak do svého sofistikovaného matematického modelu, tzv. kreditního skóre, žalobkyně započetla příjmy, které zjevně nebyly ověřeny nijak. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný je povinen uvést pravdivé údaje, a proto snad není potřeba, aby je poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřoval, soud sdílí toliko potud, že povinnost uvádět pravdivé údaje spotřebitel má, ovšem nemůže tím nahradit povinnost žalobkyně jeho tvrzení ověřit. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o.z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle, které se dovolává žalobkyně.6. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.7. Vyplacená částka žalované osobě, tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Vzniká zde proto povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní, kterou dosud žalovaná osoba nezaplatila (§ 2991 odst. 1 o.z.); k tomu srov shora. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (jako ochuzený) poskytla žalované (jako obohacené) částku 15 000 Kč a žalovaná uhradila žalobkyni částku 1 320 Kč, k vrácení stále zbývá částka 13 680 Kč, jež představuje bezdůvodné obohacení žalované. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena