8 C 445/2024-23 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se podanou žalobou (elektronickým platebním rozkazem) domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, (dále jen „předchůdkyně“) prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 30 000 Kč na sdělené číslo účtu. Žalovaná se zavázala předmětnou částku vrátit do dne , datum, , ale dostala se do prodlení s pravidelnými měsíčními splátkami. V poslední upomínce ze dne , datum, byl úvěr zesplatněn (jistina 19 227,58 Kč, úrok 4 502,88 Kč a smluvní pokuta 176,10 Kč). Od , datum, je proto v prodlení, od něhož žádá žalobkyně také úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky. Úvěruschopnost žalované právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala „dle tvrzení žalované o příjmech a výdajích“ a lustrací dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI, což ale není dle vlastních slov schopna doložit. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni dne , datum, .2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřila.3. Žalobkyně se z jednání omluvila, aniž by žádala odročení jednání. Žalovaná se k jednání nedostavila, ač měla doručení předvolání vykázáno, neomluvila se ani nepožádala o odročení jednání, proto soud jednal v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř.4. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z důkazů předložených žalobkyní. Z předložených listin označených totožně jako smlouva o úvěru č. , hodnota, (přičemž první z nich je datována ke dni , datum, , a druhá ke dni , datum, , jejich součástí byly obchodní podmínky předchůdce žalobkyně) soud zjistil, že je na nich zachyceno jednání mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným, listiny nejsou opatřeny podpisem žalované, přičemž je z důkazů patrno, že jednání mezi účastníky probíhalo elektronicky. Na základě uvedených smluv předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku ve výši 30 000 Kč, resp. zjevně po částečné úhradě ve výši 29 680,70 Kč dle pozdější smlouvy, a žalovaná se zavázal tuto částku vrátit do 35 měsíců, resp. 34 měsíců dle pozdější smlouvy, s úrokem 62,28 %. Splátkový kalendář, který je součástí smlouvy je totožný, jen posunutý o 1 měsíc dopředu. Součástí smluv je rovněž ujednání o možnosti zesplatnit úvěr v celé výši při prodlení spotřebitele a smluvní pokuta z dlužné částky jistiny v prodlení 0,1 % denně.5. Z výpisů z účtu předchůdce žalobkyně u , Anonymizováno, , Anonymizováno, , resp. , Anonymizováno, bylo zjištěno, že žalovaná dne , datum, zaslala na její účet částku ve výši 0,01 Kč, a předchůdce žalobkyně zaslal na účet žalované dne , datum, částku ve výši 30 000 Kč. Sjednaná částka tedy byla žalované poskytnuta.6. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že předchůdce žalobkyně žalovanou vyzýval k zaplacení dlužné částky po „zesplatnění“ (částka 23 956,56 Kč) s tím, že k tomuto dni jistina činí 19 227,58 Kč. Odeslání této výzvy žalované nicméně soud nemá za prokázané.7. Z výzvy k zaplacení ze dne , datum, vč. podacího lístku má soud za zjištěné, že žalobkyně prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyzývala žalovanou k zaplacení ve lhůtě 3 dnů s tím, že odeslána byla výzva dne , datum, .8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, včetně podacího archu bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla oznámena žalovanému.9. Žalobkyně v žalobě ani netvrdí ani neprokazuje, že při sjednání úvěru předchůdce žalobkyně zkoumal příjmy žalovaného nebo jeho výdaje z hlediska posouzení jeho úvěruschopnosti.10. Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav. Žalovaná pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z poskytovatele úvěru na žalobkyni, a tato skutečnost oznámena žalované. Co se týče úvěruschopnosti, dle vlastního tvrzení žalobkyně, resp. předchůdkyně, vycházela ze sdělení žalované o příjmech a výdajích, a další skutečnosti kontroly úvěruschopnosti nebyly doloženy. Soud ani nemohl poučit žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně (původní poskytovatelka spotřebitelského úvěru , právnická osoba, ) sepsali smlouvu (smlouvy) o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , resp. ze dne , datum, , na základě které byla žalované vyplacena částka ve výši 30 000 Kč na účet, který žalovaná sdělila. Ke dni , datum, činila dlužná „jistina“ částku ve výši 19 227,58 Kč, ze které dále neuhradila žalovaná ničeho, a to ani na základě výzvy odeslané dne , datum, s uloženou lhůtou 3 dnů.11. Na základě výše uvedeného soud nejprve zkoumal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby, a dospěl k závěru, že je dána. Společnost , právnická osoba, v souladu s § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.) bylo prokázáno. postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, která se tak dostala do pozice věřitele a tuto skutečnost oznámila žalované (§ 1880 o.z.).12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o.z., na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), když nebylo prokázáno, že by si jakékoliv informace od spotřebitele vyžádala či ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu – srov. shora); soud ani nemohl poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Soud tedy nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, který ostatně nesplácela.13. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 201614. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o. z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Vyplacená částka žalované osobě tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účas