17 C 46/2024-35 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 19 893,29 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., dne 2. 6. 2021, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 6 709,73 Kč, úroku ve výši 295,27 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 3 131,02 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 593,80 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 150,17 Kč, smluvní pokuty ve výši 8 013,30 Kč, smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.Žalobce ani žalovaný, ač řádně a včas předvoláni, se k jednání nedostavili ani nepožádali z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 2. 6. 2021, jejím předmětem bylo poskytnutí peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč, za což se žalovaný zavázal uhradit úrok ve výši 1 444 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, to vše v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Pro případ prodlení sjednaly smluvní strany smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Z tabulky transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný na dluh uhradil celkem 16 008 Kč.Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobci oznámením ze dne 15. 8. 2023. Předžalobní výzvou ze dne 1. 11. 2023 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu.Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli, a to ve znění ke dni uzavření smlouvy. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do 28. 5. 2022) vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí).Žalobce tvrdil, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru ve znění žalobcem tvrzeném, tuto skutečnost žalobce v řízení náležitě prokázal. Soud však při posuzování nároků ze smlouvy o úvěru z úřední povinnosti zjišťuje, zda poskytovatel úvěru před poskytnutím úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele (přiměřeně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nijak netvrdil ani neprokázal, zda a jak jeho právní předchůdce prověřoval úvěruschopnost žalovaného.Dle ust. § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Dle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud je dle ust. § 118a o.s.ř. povinen vyzvat účastníka k doplnění tvrzení a důkazů, avšak takové poučení účastníku poskytne pouze při jednání. Žalobce se k ústnímu jednání nedostavil, znemožnil proto soudu, aby mu poskytl potřebná poučení za účelem unesení břemene tvrzení a důkazního. (k tomu viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).S ohledem na to, že žalobce nijak netvrdil ani řádně neprokázal, že jeho právní předchůdce náležitě prověřil úvěruschopnost žalovaného, soudu nezbylo, než smlouvu o úvěru hodnotit v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou právě z toho důvodu, že právní předchůdce žalobce nesplnil své povinnosti poskytovatele úvěru a před uzavřením smlouvy neposuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet. V souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru proto byl žalovaný povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Jistina úvěru činila 15 000 Kč, žalovaný na tento svůj dluh uhradil celkem 16 008 Kč. Protože tedy žalovaný na dluh hradil více, než činila poskytnutá jistina, soud žalobu zcela zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.