17 C 202/2024-51 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 44 484,08 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , dne 27. 10. 2021, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr do částky 40 000 Kč. Žalovaná úvěr čerpala, na dluh uhradila pouze 2 647 Kč. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 39 152,37 Kč, dlužného poplatku ve výši 600 Kč, dlužného úroku z jistiny do zesplatnění ve výši 4 731,71 Kč, úroků a zákonného úroku z prodlení.Žalobce se z účasti u jednání omluvil, žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k jednání nedostavila ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se zavázal poskytnout žalované úvěr do částky 40 000 Kč za úrok ve výši 48 % ročně, RPSN bylo vyčísleno na 61,13 % ročně (osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, smluvní podmínky ke smlouvě, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdce žalobce ověřoval totožnost žalované (fotografie občanského průkazu). Právní předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč dne 27. 10. 2021, žalovaná na dluh hradila pouze 2 647 Kč (potvrzení o provedení transakce, denní historie). Právní předchůdce žalobce žalovanou k úhradě upomínal (upomínka ze dne 3. 2. 2022). Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou žalobci (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, příloha – seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky žalobci bylo právním předchůdcem žalobce žalované oznámeno (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023). Žalobce vyzýval žalovanou k úhradě dluhu a upozornil ji na možnost soudního vymáhání dluhu (předžalobní výzva ze dne 15. 2. 2024, podací lístek).Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli, a to ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).Žalobce tvrdil, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru ve znění žalobcem tvrzeném, tuto skutečnost žalobce v řízení náležitě prokázal. Soud však při posuzování nároků ze smlouvy o úvěru z úřední povinnosti zjišťuje, zda poskytovatel úvěru před poskytnutím úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele (přiměřeně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce sice k výzvě soudu doplnil svá tvrzení o tom, jak právní předchůdce žalobce přezkoumával úvěruschopnost žalované, avšak jedná se pouze o obecné postupy, žalobce nijak netvrdil ani neprokázal, jak byly zjištěny konkrétní poměry žalované.Dle ust. § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Dle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud je dle ust. § 118a o.s.ř. povinen vyzvat účastníka k doplnění tvrzení a důkazů, avšak takové poučení účastníku poskytne pouze při jednání. Žalobce se z ústního jednání omluvil, znemožnil proto soudu, aby mu poskytl potřebná poučení za účelem unesení břemene tvrzení a důkazního. (k tomu viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).S ohledem na to, že žalobce řádně neprokázal, že jeho právní předchůdce náležitě prověřil úvěruschopnost žalované, soudu nezbylo, než smlouvu o úvěru hodnotit v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou právě z toho důvodu, že právní předchůdce žalobce nesplnil své povinnosti poskytovatele úvěru a před uzavřením smlouvy neposuzoval schopnost žalované úvěr splácet. V souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru proto byla žalovaná povinna vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Jistina úvěru činila 40 000 Kč, žalovaná na dluh uhradila 2 647 Kč, soud proto uložil žalované zaplatit žalobci částku 37 353 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaná s úhradou této částky v prodlení. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru byla žaloba ve zbývající části, co do smluvního úroku, poplatků a poměrné části zákonného úroku z prodlení, zamítnuta.Soud nepřehlédl, že žalobce žádal, shledá-li soud žalobcem dosud tvrzené skutečnosti nedostatečnými, aby bylo jednání odročeno a žalobce byl vyzván k jejich doplnění. Příslušná poučení dle ust. § 118a o.s.ř. však soud poskytuje pouze při jednání a není oprávněn ani povinen účastníkům sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nad to byl žalobce o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy soudem upozorněn před nařízením jednání.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný z 84 %, žalovaná z 16 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 68 % nákladů řízení žalobce. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 591 Kč, z částky 1 500 Kč za 3 úkony právní služby po 500 Kč (za úkon spočívající ve vyjádření ze dne 6. 1. 2025 soud žalobci odměnu nepřiznal, neboť se nejedná o úkon účelný, když tyto skutečnosti měly být již součástí žaloby, což žalobci, který podává množství žalob na zaplacení dlužných částek z různých úvěrových smluv, muselo být známo) dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušálních náhrad nákladů po 100 Kč. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 378 Kč. Celková náhrada nákladů činí 3 769 Kč, část náležející žalobci ve výši 68 % proto činí 2 563 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaná povinna ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.