118 C 4/2024-87 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni 103 241 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut.2. Žalovaná uvedla, že si půjčila nižší částku, než kterou uvádí žalobkyně v žalobě, a že v současné době nemá prostředky na úhradu takto vysoké částky, přičemž aktuálně již splácí žalobkyni 500 Kč měsíčně.3. V rozsahu podle výroku I. byla žaloba vzata zpět, a proto bylo řízení částečně zastaveno podle § 96 o. s. ř.4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 13. 7. 2017 uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě byla žalované na její účet poskytnuta částka 42 457 Kč a částka 32 543 Kč měla být započtena proti pohledávce žalobkyně z dřívější úvěrové smlouvy z 26. 5. 2015 (smlouva o úvěru, oznámení o schválení úvěru a doručenka, předsmluvní formulář, prohlášení klienta, doklad o vyplacení úvěru a související potvrzení o platbách; karta klienta ke smlouvě z 26. 5. 2015). Při uzavření smlouvy žalovaná doložila kopii svého občanského průkazu (kopie občanského průkazu žalované). Z doložených karet klienta k předmětné smlouvě vyplývá, že žalovaná na daný dluh uhradila celkem 37 129,61 Kč (karty klienta). Žalobkyně po uzavření smlouvy vyzývala žalovanou k úhradě dluhu a následně úvěr zesplatnila (oznámení a výzvy žalobkyně). Žalovaná byla k plnění vyzvána i předžalobní výzvou (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). U žalované proběhlo insolvenční řízení, do kterého se žalobkyně přihlásila i s předmětnou pohledávkou, nicméně schválené oddlužení bylo v březnu 2023 zrušeno a insolvenční řízení bylo zastaveno (přihláška pohledávky a usnesení insolvenčního soudu).5. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy invalidní důchod 9 825 Kč a její výdaje byly odhadnuty na částku 5 409 Kč (hodnocení klienta a potvrzení o invalidním důchodu). V březnu 2017 byl obratový zůstatek na účtu žalované výrazně záporný (výpis z účtů). Žalobkyně dále lustrovala žalovanou v nebankovním registru a v registru SOLUS (výpisy ohledně lustrací). Z výpisu ČNB a vyjádření znalce k úročení soud nic podstatného nezjistil.6. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalované posouzena řádně nebyla. Žalobkyně především dostatečným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádala si od žalované žádné doklady o výši jejích plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaná sice doložila výpis z účtu, nicméně z něj nelze v dané souvislosti nic konkrétního dovodit nad rámec toho, že obrat za březen 2017 byl výrazně záporný, přičemž jediný výpis za březen 2017 nemůže doložit majetkové poměry žalované v době až za další čtyři měsíce. Výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje, je pak pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení.9. Co se týče okolností na příjmové stránce, je třeba zdůraznit, že doložený příjem žalované byl minimální, přičemž i při porovnání s odhadnutými výdaji bylo zřejmé, že žalovaná není schopna úvěr splatit. Žalobkyně úvěr poskytla za situace, kdy sama dovodila, že volné prostředky žalované činí 3 916 Kč, přičemž splátka ze smlouvy činila 3 870 Kč. Po úhradě obou splátek (999 Kč + 3 870 Kč) by žalované zůstalo na celý měsíc pouze necelých 5 000 Kč (cca 166 Kč / den), což je částka zjevně nereálně nízká. Způsob, kterým žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splatit byl nedostatečný, nicméně i na jeho základě již šlo dovodit, že ve věci byla s ohledem na velmi nízký příjem, další dluhy a velmi vysokou částku k úhradě objektivně dána zjevná pochybnost o schopnosti žalované úvěr splatit.10. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.11. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.12. Ze sjednané jistiny úvěru bylo žalované na její účet poskytnuto 42 457 Kč a zbývající část 32 543 Kč měla být započtena proti pohledávce žalobkyně z dřívější úvěrové smlouvy.13. Přestože si je soud vědom toho, že vady započtení jako právního jednání jsou obvykle spojeny s relativní neplatností, nelze ani v této souvislosti vyloučit závěr o možné absolutní neplatnosti, a to za situace, kdy by byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 o. z. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). V dané věci došlo v předmětné smlouvě k faktickému zápočtu výše specifikovaných tvrzených pohledávek. I smluvní volnost stran však podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by dané ujednání bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Veden těmito závěry a okolnostmi projednávané věci soud přezkoumal předmětný zápočet, neboť od jeho platnosti se odvíjí to, jaké plnění bylo žalované ze smlouvy o úvěru poskytnuto.14. Proto se soud zabýval tím, zda v době tvrzeného zápočtu pohledávka žalované na poskytnutí předmětu úvěru vůbec existovala. Pohledávka žalované na poskytnutí jistiny úvěru, která byla použita v rámci zápočtu v předmětné smlouvě o úvěru, však s ohledem na absolutní neplatnost této smlouvy neexistovala (nemohla ani vzniknout) a předmětné započtení je z důvodu její neexistence neplatné, neboť započíst lze pouze pohledávky existující (tedy takové, které platně vznikly a dosud nezanikly). Jde přitom výjimečně o neplatnost absolutní, a to s ohledem na oko