18 C 256/2023-84 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaný není vlastníkem nemovitostí uvedených výše ve výroku I. a II. (dále jen „nemovitosti“) respektive, že se nemovitosti vrací do dědických řízení po , jméno FO, a , jméno FO, (dále jen „dárci“). Tohoto nároku se žalobkyně domáhala z titulu odvolání daru pro nevděk, které učinila jako dědička dárců s ohledem na jednání žalovaného po obdržení daru.2. Žalovaný uplatněný nárok neuznal, neboť má za to, že podmínky pro vrácení daru nebyly splněny a samotná výzva k vrácení daru nebyla uplatněna v zákonné lhůtě.3. Na základě dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.4. Darovací smlouvou ze dne , datum, darovali dárci žalovanému nemovitosti (notářský zápis). , jméno FO, zemřela v září , Anonymizováno, , přičemž účastníky dědického řízení byli žalobkyně a , jméno FO, . , jméno FO, zemřel v říjnu , Anonymizováno, a účastníky dědického řízení byli rovněž žalobkyně a , jméno FO, . V obou dědických řízení byla schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti (dědická usnesení). Výzvou ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k vrácení daru s odůvodněním, že žalobkyně využívá svého práva coby dědice na odvolání daru pro nevděk. Tato výzva byla podána k přepravě , datum, (odvolání daru, obálka a potvrzení o odeslání). Z výpisů z katastru nemovitostí plyne, že po uzavření darovací smlouvy došlo ke sloučení pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , přičemž předmětné nemovitosti jsou stále ve výlučném vlastnictví žalovaného (výpisy z katastru nemovitostí).5. Zjištěný skutkový stav lze stručně shrnout tak, že žalovaný obdržel od dárců v roce , Anonymizováno, darem nemovitosti a následně v roce , Anonymizováno, oba dárci zemřeli. V září , Anonymizováno, uplatnila žalobkyně jako jedna z dědiček vůči žalovanému právo na vrácení daru pro nevděk ze strany žalovaného. Obou dědických řízení po dárcích se vedle žalobkyně jako druhý účastník účastnil , jméno FO, jako syn dárců a jejich dědic. Žalobou se žalobkyně fakticky domáhá toho, aby byly nemovitosti po rozhodnutí soudu v této věci projednány v dědických řízeních (aby byly do těchto řízení „vráceny“).6. Co do právního posouzení vyšel soud z následujících závěrů soudní praxe: výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Pak nemůže být plně závazný ani pro soud v dědickém řízení; ostatní dědicové by totiž mohli vlastnické právo zůstavitele zpochybňovat a nebylo by vůči nim možné vyjít z toho, že o něm bylo již rozhodnuto. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení. Ani úvaha o tom, že bylo na místě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a poté poskytnou žalobci poučení o věcné legitimaci, neobstojí. Podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012), řízení o určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem určitého majetku, se musí účastnit všichni dědicové zůstavitele, přinejmenším všichni v úvahu přicházející, popř. jejich právní nástupci, neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice. Pokud se řízení neúčastní, nemůže být žalobě vyhověno (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 30 Co 292/2022), až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno, že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici. Proto i za situace, že dojde mezi nimi ke sporu, který se týká této věci, platí, že musí být účastníky řízení všichni tito dědicové. V opačném případě nemůže být žalobě vyhověno, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tedy žalobkyně v projednávané věci neoznačila jako účastníky řízení všechny právní nástupce zůstavitele V. R., není dán její naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení a žalobkyně proto nemůže být se svým žalobním žádáním úspěšná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 251/2022); poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na jeho straně, není poučením ve smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009).7. V situaci, kdy žalobkyně vymezila předmět řízení tak, že se materiálně domáhala určení (obnovení) vlastnického práva dárců, resp. se domáhala, aby byly nemovitosti „vráceny“ do dědických řízení (při jednání bylo upřesněno, že žalobkyně se fakticky domáhá jednoho nároku, a to aby byly nemovitosti následně projednány v dědických řízeních), je s ohledem na výše uvedené závěry z hlediska věcné legitimace nezbytné, aby se tohoto řízení účastnil i , jméno FO, , který je dědicem po obou dárcích a obou dědických řízení se účastnil, a to proto, aby i , jméno FO, byl vázán rozsudkem v této věci. Není-li tomu tak, není možné žalobu ani věcně projednat, a to právě pro tento nedostatek z hlediska věcné legitimace (skutečnost, že , jméno FO, není účastníkem tohoto řízení). O tom, koho měla žalobkyně žalovat, přitom soud není povinen (a ani oprávněn) poskytovat poučení.8. Soud proto žalobu zamítnul, aniž by se věcně zabýval tím, zda mohly být splněny podmínky pro vrácení daru a/nebo zda by obecně požadované určení vůbec mohlo být úspěšné s ohledem na závěry uvedené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, nebo ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2859/2023. I nároky podle těchto rozhodnutí navíc dědic uplatňuje (i) vůči jinému dědici, k čemuž v této věci nedošlo.9. S ohledem na výše uvedené soud také zamítnul další důkazní návrhy, neboť pro nedostatek věcné legitimace nebylo možné se žalobou zabývat věcně, a proto by další dokazování bylo nadbytečné a neúčelné.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 200 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 4 písm. b) (v řízení šlo o otázku vlastnického práva k nemovitostem), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, vyjádření, účast u jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.