18 C 261/2023-35 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 21 639,96 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za neuhrazení poskytnutého úvěru podle bodu 6.5 smlouvy za období od 23. 12. 2020 do 22. 8. 2023, přičemž o smluvní pokutě za dřívější období i o ostatních nárocích ze smlouvy o úvěru již bylo pravomocně rozhodnuto platebním rozkazem.2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil pouze tak, že v rámci exekuce již nějakou částku uhradil a chce v tom pokračovat.3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 9. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 50 000 Kč se sjednanou úrokovou sazbou 151,58 % ročně (smlouva o úvěru). Pro prodlení žalovaného byl úvěr v červnu 2020 zesplatněn (oznámení a podací arch). Žalobkyně následně podala žalobu, které bylo vyhověno platebním rozkazem ze dne 22. 2. 2021. Tímto platebním rozkazem bylo rozhodnuto i o nároku na smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy za období do 22. 12. 2020 (žaloba a platební rozkaz ve věci 112 C 7/2020 a opravné usnesení). Právní zástupkyně žalobkyně následně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty za další období (výzva a podací arch).5. Co do právního posouzení vyšel soud z následujících východisek a závěrů Nejvyššího soudu: protože nárok ze smluvní pokuty sjednané procentem z určité částky v důsledku prodlení za stanovený časový úsek, v němž prodlení trvá, vzniká za každý další takto sjednaný časový úsek prodlení z důvodu porušení povinnosti splnit závazek zvlášť, musí soud zjišťovat v každém řízení, jehož předmětem je nárok na zaplacení smluvní pokuty za určité období, všechny relevantní skutečnosti a činit z nich právní závěry, i když danému řízení předcházela řízení, jejichž předmětem byl nárok na zaplacení smluvní pokuty za období jiné. Je tudíž na soudu, aby si předběžné otázky vyřešil sám, přičemž není vyloučeno ani to, že je posoudí odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015); předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem). Na těchto závěrech je založeno odvolacím soudem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001, podle jehož druhé právní věty ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. S přihlédnutím ke shora řečenému však na danou věc jeho závěry, stejně jako závěry rozhodnutí ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, nedopadají, neboť nárok na zaplacení smluvní pokuty za období od 26. 8. 1996 do 27. 10. 2000 a nárok na zaplacení smluvní pokuty za období od 21. 9. 2001 do 30. 10. 2001 nezakládají totožnost předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009); nebo podle ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je zavazující pro účastníky řízení a pro všechny orgány pouze výrok pravomocného rozsudku. Aby bylo závazné řešení předběžné otázky pro další spory, musela by tedy být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí (např. v rozhodnutí podle § 80 písm. c) o. s. ř.). V případě rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1031/2005 však předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty a nikoliv určení, že právo z dohody o smluvní pokutě existuje či nikoliv. Výrok předcházejícího rozhodnutí je pro účastníky a pro všechny orgány závazný potud, že stanoví povinnost na zaplacení peněžitého plnění představujícího smluvní pokutu za určité období. Pro spory, které se týkají jiného období, však tento výrok již závazný není, a tudíž nemůže být závazné ani posouzení předpokladů pro vznik a trvání práva na smluvní pokutu. Tyto otázky tedy soud posuzuje v konkrétním případě samostatně. Stejná situace je i v dané věci. Opačný výklad by totiž mohl vést k absurdním případům, kdy by Nejvyšší soud České republiky byl vázán rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve svém důsledku by to mohlo znamenat i porušení žalobního práva, neboť se jedná o odlišné nároky a v dané věci tak může dojít nejen k odlišným skutkovým závěrům, ale i za situace shodného skutkového stavu k odlišnému právnímu závěru (není zde dána totožnost věci a překážka rei iudicatae) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009).6. S ohledem na shora uvedené závěry, jakož i to, že v předcházejícím řízení nebylo rozhodnuto o smluvní pokutě za stejné období, ale o peněžitém plnění představujícím smluvní pokutu za období jiné, nejde o stejnou věc ve smyslu § 159a o. s. ř. Je tedy třeba se pro takto žalobkyní vymezený předmět řízení zabývat i tím, zda jsou dány předpoklady pro vznik nároku na smluvní pokutu za období od 23. 12. 2020 do 22. 8. 2023, přičemž tyto pro níže uvedené důvody dány nejsou.7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.8. Ve smlouvě byla sjednána pevná úroková sazba 151,58 % ročně. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,44 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku (ať už 151,58 % podle smlouvy, nebo 95,9 % uplatněná v původní žalobě) přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.9. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez „spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).10. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala