18 C 264/2023-41 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 30 497,28 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 8. 6. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do limitu 30 000 Kč. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly rovněž úvěrové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran. Součástí smlouvy byly dále informace o žalovaném, zejména, že je svobodný, má učňovské vzdělání, bydlí v nájmu, je zaměstnán s příjmem 20 000 Kč, a to vše, aniž by bylo uvedeno, z jakých dokumentů byly tyto údaje čerpány, resp. ověřeny (smlouva o úvěru a úvěrové podmínky). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta kromě výše uvedeného plyne, že měsíční výdaje domácnosti žalovaného mají činit 8 000 Kč, a dále, že byly provedeny lustrace osoby žalovaného. Ani z tohoto dokumentu není zřejmé, z čeho byly dané informace čerpány (potvrzení o provedení ověření bonity). Z interního výpisu žalobkyně je zřejmý průběh úvěrového vztahu, zejména, že žalovaný čerpal celkem 30 000 Kč a výše úhrad žalovaného činila celkem 9 000 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný byl k plnění celého dluhu vyzván výzvou žalobkyně a následně i právního zástupce žalobkyně (výzva žalobkyně a předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). Z výpisů z účtu plyne, že v březnu 2022 obdržel žalovaný mzdu 16 970 Kč, v dubnu 19 502 Kč a v květnu 20 067 Kč (výpisy z účtu). Z úvěrové zprávy plyne, že žalovaný již měl čtyři splátkové produkty (zbývající částka téměř 275 000 Kč, měsíční splátka téměř 10 000 Kč), jeden kontokorentní úvěr a revolvingový úvěr (úvěrová zpráva).6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly všechny jí tvrzené informace získány a především ověřeny. V potvrzení o provedení ověření i ve smlouvě jsou sice určité údaje uvedeny, ale není zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným. Žalobkyně sice argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají jakékoli úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel dostatečným způsobem neprověřil správnost uvedených příjmových poměrů žalovaného a dále se v podstatě vůbec nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného doklady o jeho pravidelných příjmech, např. pracovní smlouvu nebo výplatní pásky, doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje ve svém modelu, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Žalobkyně sice předložila výpisy z účtu žalovaného, ale je zřejmé, že se jejich obsahem při uzavření smlouvy detailně nezabývala. Průměrný příjem žalovaného ze zaměstnání totiž nebyl 20 000 Kč (jak je uvedeno ve smlouvě), ale pouze 18 846 Kč. Při nedoložení pracovní smlouvy či výplatních lístků za delší období nebylo možné dospět k tomu, že by průměrný příjem činil 20 000 Kč, tj. ani žalovaným deklarovaný příjem obsahu výpisů neodpovídá. Samotná žádost o úvěr přitom vůbec doložena nebyla. V rámci zkoumání příjmů nešlo bez dalšího přihlédnout ani k několika dalším nespecifikovaným vyšším příjmům žalovaného, neboť bez jejich bližší specifikace nelze dovodit, že by tyto měly představovat pravidelné příjmy žalovaného i do budoucna.9. Reálné výdaje žalovaného pak nebyly detailně zohledněny, neboť v potvrzení o ověření bonity je sice uvedena částka 8 000 Kč, ale tato není nijak relevantně podložena. V žádném ohledu nebyly zkoumány reálné náklady žalovaného na bydlení v nájmu a další běžné pravidelné výdaje. Navíc již samotné dosavadní splátky podle úvěrové karty činí cca 10 000 Kč, tj. více než 50 % příjmu žalovaného. Součet výdajů žalovaného podle pohybů na účtu jen v květnu 2022 činí cca 36 500 Kč (téměř dvojnásobek jeho mzdy), což žalobkyně nijak nezohlednila, a je proto zjevné, že žalobkyně na zkoumání reálných výdajů žalovaného v podstatě rezignovala. Shora uvedené dokládá zjevnou nedůslednost žalobkyně při ověřování a evidenci vstupních dat od žalovaného. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou, ale především ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. Tomu pak odpovídá i to, že žalovaný nezvládl splácet ani poměrně nízkou splátku 988 Kč.10. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.11. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným