10 C 42/2025-20 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 14. 11. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 420 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel , právnická osoba, uzavřel s žalovaným dne 5. 10. 2023 Smlouvu o úvěru , Anonymizováno, platnou a účinnou ve znění Smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 11. 10. 2023, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky. Původní věřitel poskytl žalovanému bezhotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit celkovou částku 24 216 Kč spolu s příslušenstvím do 4. 11. 2023. Žalovaný však neuhradil dlužnou částku řádně a včas, dostal se do prodlení. Žalobkyně proto požaduje i smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni na základě dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, a to ke dni 5. 4. 2024. Postoupená pohledávka sestává z dlužné jistiny 20 000 Kč, nesplaceného úroku 4 216 Kč, smluvní pokuty 2 420 Kč, neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání 50 Kč, dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 241,10 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 4. 2024 do zaplacení a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 48 Kč. Žalovaný i přes upomínky ničeho neuhradil.2. Usnesením ze dne 24. 4. 2025, č. j. 10 C 42/2025-17 bylo řízení částečně zastaveno co do kapitalizovaného úroku 4 266 Kč a smluvní pokuty 2 420 Kč.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:Dne 5. 10. 2023 uzavřel původní věřitel s žalovaným Smlouvu o úvěru č. , hodnota, (ve znění Dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 10. 2023), na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku v celkové výši 24 216 Kč do 4. 11. 2023. Čerpání úvěru žalovaným bylo doloženo 2 výpisy, kdy dne 5. 10. 2023 čerpal částku 4 000 Kč a dne 11. 10. 2023 částku 16 000 Kč. Žalovaný byl o zaplacení dlužné částky upomínán, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 20. 5. 2024. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek a dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2024, dále oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 4. 2024.4. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.7. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.9. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné povinnosti původního věřitele. V průběhu řízení byla žalobkyně soudem vyzvána, aby předložila důkazy ke skutečnostem, jakým způsobem před uzavřením smlouvy byla posouzena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sdělila, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet nedisponuje.13. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky a případné poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 tohoto zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala původního věřitele jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a případného způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.14. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní, je nutno nahlížet na uzavřenou smlouvu jako na absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.15. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodn