18 C 203/2024-57 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni 100 419,31 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila poskytnutý úvěr.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila spornými.3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 18. 4. 2023 uzavřena úvěrová smlouva. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly i produktové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (úvěrová smlouva, standardní informace o úvěru, produktové podmínky). Žalovaná čerpala úvěr ve výši 100 000 Kč a uhradila celkem 4 322,48 Kč (výpisy z úvěrového účtu, interní výpisy žalobkyně – platební historie, amortizace, přehled umoření a předpisů úroků). Pro prodlení žalované byl úvěr zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k úhradě celé částky do 7. 12. 2023 (zesplatnění a potvrzení o odeslání). Žalovaná byla k plnění následně vyzvána i zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek).5. Z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně popsala průběh tohoto procesu, přičemž do svého interního přehledu převzala údaje uvedené žalovanou v žádosti (vyjádření k procesu posouzení). Žalovaná měla průměrný měsíční příjem ve výši 29 737 Kč (potvrzení o příjmu). Podle žádosti o úvěr byla žalovaná zaměstnána s příjmem 29 737 Kč, přičemž do žádosti uvedla pouze jeden zdroj příjmu ve výši 60 000 Kč s tím, že náklady na bydlení měly činit 8 000 Kč a žalovaná měla jednu vyživovací povinnost a měla jiné splátky ve výši 3 000 Kč (žádost o úvěr). Z doloženého výpisu z účtu za duben 2023 lze zjistit, že počáteční zůstatek byl v podstatě nulový, že tento měsíc žalovaná čerpala předmětný úvěr a hradila mimo jiné nájem ve výši 10 000 Kč (výpis z běžného účtu).6. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupuje s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral a spoléhal pouze na statistické údaje, aniž zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalované posouzena řádně nebyla. Žalobkyně sice měla doložen příjem ve výši cca 29 000 Kč, nicméně to samo o sobě není dostačující. V žádosti je pak uvedeno, že celkové příjmy domácnosti jsou 60 000 Kč, ale tato částka není nijak doložena a sama žalovaná navíc uvedla, že má jediný zdroj příjmů. Finančními poměry tvrzeného druha žalované se věřitel nezabýval, přičemž podle Nejvyššího soudu je porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral. Žalobkyně dále nezohlednila další okolnosti na straně žalované, a to především ohledně výdajové stránky. K poukazu na životní minimum soud uvádí, že je to pouze úředně stanovená částka, která nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Již prostým porovnáním žádosti o úvěr s výpisem z běžného účtu je zřejmé, že jsou zde nesrovnalosti, protože žalovaná hradí v dubnu 2023 na nájemném 10 000 Kč a v žádosti uvedla pouze 8 000 Kč; reálné náklady na bydlení jsou přitom běžně vyšší než jen platba nájemného. Jako nepřípadný hodnotí soud odkaz na rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 27/2021 vycházející z toho, že schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet byla prověřena i z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu. Z jediného doloženého výpisu za duben 2023 totiž věřitel pro kladný závěr o schopnosti úvěr splatit nic podstatného zjistit nemohl. Jednak jde o nepřiměřeně krátkou dobu a dále z něj nelze zjistit konkrétní údaje o reálných výdajích žalované. Žádné jiné výpisy věřitel ani na základě výzvy soudu nedoložil. Nebylo proto prokázáno, že by se věřitel zabýval reálnou výdajovou stránkou majetkových poměrů žalované, tj. že by si vyžádal od žalované alespoň doklady o pravidelných výdajích, např. doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Nemohl mít proto k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalované. Výše odhadnutých životních nákladů (15 309,43 Kč) pak vede k tomu, že by žalované po odpočtu platby nájemného (podle doloženého výpisu ve výši 10 000 Kč) zůstala na všechny ostatní pravidelné náklady pouze nereálně nízká částka cca 177 Kč na den. Takto věřitel navíc postupoval v situaci, kdy doložený příjem žalované byl průměrný, ale jistina úvěru naopak velmi vysoká. Poskytnutá částka představovala téměř 30 % ročního příjmu žalované, a proto bylo na místě věnovat této otázce mnohem větší pozornost a důslednost. Žalovaná již navíc deklarovala splátky ve výši 10 % jejího čistého příjmu. K tomu soud dodává, že i podle Nejvyššího soudu hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. To vedlo k tomu, že žalovaná na poskytnutý úvěr nesplatila téměř nic.9. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.10. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy p