18 C 54/2025-89 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 53 869,42 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy, resp. z navazující dohody o narovnání.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.3. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 16. 8. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč (fakticky 16 000 Kč) (předsmluvní informace, smlouva, potvrzení o platbách). Tento úvěr byl následně vypořádán na základě dalšího úvěru, který si žalovaný u žalobkyně vyřídil (potvrzení o úhradě).4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla následně dne 25. 8. 2022 uzavřena další smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč, přičemž žalovaný fakticky obdržel pouze 15 136 Kč, částka 20 864 Kč byla použita na vypořádání předchozího úvěru a částku 9 000 Kč si žalobkyně ponechala (předsmluvní informace, smlouva, potvrzení o platbách). V rámci kontraktačního procesu žalovaný doložil kopii svých dokladů (scan dokladů žalovaného).5. V důsledku prodlení žalovaného jej žalobkyně vyzývala k úhradě dluhu (upomínky, předžalobní výzva, potvrzení o odeslání). Strany si následně sjednaly dohodu o narovnání, kterou se žalovaný zavázal ve splátkách uhradit žalobkyni 51 376,19 Kč, přičemž strany uvedly, že tím odstraňují spornou otázku výše splátky podle úvěrové smlouvy (dohoda o narovnání). Žalovaný byl poté k plnění dluhu vyzýván ze strany zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).6. Obratový zůstatek na účtu žalovaného v červenci 2022 byl v podstatě nulový (výpis z účtu). Žalobkyně dále provedla lustrace žalovaného (výpisy z lustrací). Žalobkyně měla k dispozici i potvrzení o příjmech žalovaného (výplatní lístky).7. Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, neuhradil žalovaný na první smlouvu sám ničeho, na druhou smlouvu uhradil 15 splátek, tj. celkem 29 205 Kč, a poté ještě uhradil 2 000 Kč. Celkem tedy žalovaný uhradil 31 205 Kč.8. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).9. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 25. 8. 2022 je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).10. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Žalobkyně sice měla k dispozici potvrzení o příjmu žalovaného, který byl relativně nízký, nicméně žádné další relevantní doklady neměla. Pokud jde o jediný výpis z účtu, obratový kredit i debet jsou v zásadě shodné a je tedy zřejmé, že žalovaný nebyl schopen si vytvářet žádnou finanční rezervu. Navíc z podkladů plyne, že měl vyživovací povinnost, která nebyla nijak zkoumána ani zohledněna. Je tedy zřejmé, že žalobkyně se v podstatě vůbec nezabývala výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádala si od žalovaného žádné doklady o jeho pravidelných výdajích a nemohla mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohla získat představu o reálných výdajích žalovaného. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, a proto nedostatečný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala především výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit.11. Přestože si je soud vědom různých právních názorů, kloní se k tzv. formálnímu pojetí zkoumání úvěruschopnosti, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu spotřebitel na úvěr plnil (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22). Tento názor je dále podpořen i samotným zněním § 86 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že úvěr může být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného však takový závěr učinit nešlo. Samotný závěr o tom, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka, proto vede k neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.12. Z jednotlivých kroků žalobkyně je přitom zřejmé, že jejím úmyslem nebylo řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr splatit (a případně mu úvěr při negativním zjištění neposkytnout), ale naopak vytvořit situaci, kdy si formálně vůči žalovanému vytvoří co nejvyšší pohledávku. To plyne z toho, že žalobkyně nejprve půjčila žalovanému nižší částku, kterou obratem „refinancovala“ na vyšší tak, aby si mohla mj. ponechat vyšší „náklady na vyřízení úvěru“, a celkově navýšit související platební povinnosti žalovaného. Žádný jiný smysl takový postup žalobkyně nedává. Dalším krokem, jak soudu ztížit materiální přezkum svého postupu vůči spotřebitelům, je pak uzavření dohody o narovnání.13. Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.14. Podle § 1 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.15. Podle článku 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.16. Podle článku 22 odst. 2 Směrnice, členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími.17. Podle článku 23 Směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.18. Podle § 1903 odst. 1 o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Na podkladu těchto východisek dospěl soud k tomu, že do