18 C 69/2025-37 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 26 090 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.3. Soud podle § 115a o. s. ř. a § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 12. 12. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 34 990 Kč. Součástí obsahu smlouvy byly i úvěrové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (smlouva o úvěru, úvěrové podmínky). Z interního výpisu žalobkyně je zřejmý průběh úvěrového vztahu, zejména že žalovaný čerpal 34 990 Kč a výše úhrad žalovaného činila celkem 10 500 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením (výpis čerpání, splátek a úhrad). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta plyne, že žalovaný má mít příjem 50 000 Kč a výdaje 20 000 Kč a že byly provedeny lustrace žalovaného. Z tohoto dokumentu není zřejmé, z čeho byly dané informace čerpány (potvrzení o provedení ověření bonity). V době uzavření smlouvy měl žalovaný jiné dluhy, přičemž u splátkových produktů měl měsíční splátky ve výši 14 529 Kč a nesplacenou částku celkem ve výši 1 736 084 Kč (úvěrová zpráva). V důsledku prodlení žalovaného žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaný byl poté k plnění dluhu vyzýván ze strany zástupce žalobkyně (zesplatnění, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).7. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly jí tvrzené informace získány a především ověřeny. V potvrzení o provedení ověření jsou sice určité údaje uvedeny, ale vůbec není zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným. Žalobkyně sice obsáhle argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel dostatečným způsobem neprověřil správnost uvedených příjmových poměrů žalovaného a dále se v podstatě vůbec nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o jeho pravidelných příjmech a výdajích, např. pracovní smlouvu nebo výplatní pásky či daňová přiznání, výpisy z účtu, doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje ve svém modelu, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. V dané situaci není tvrzený nadstandardní příjem žalovaného nijak doložen a navíc z úvěrové zprávy je zřejmé, že žalovaný byl zatížen vysokými dluhy. O to důsledněji měla žalobkyně v daném případě postupovat. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, a proto nedostatečný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. To se pak projevilo i v tom, že žalovaný se dostal poměrně brzy do prodlení.8. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.9. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.10. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 24 490 Kč (byla předána částka 34 990 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 10 500 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná, a to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, protože podle názoru soudu je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně.11. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a ani ke konkrétní výzvě soudu nic nesdělil ohledně jeho aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit (ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z doložené výzvy. Co se týče počátku prodlení proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván výzvou k úhradě v přiměřené lhůtě do 14 dnů. První den prodlení žalovaného tak připadá na 24. 10. 2024. Úrok z prodlení pak byl přiznán pouze z částky, s jejímž vrácením je žalovaný v prodlení.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 296,16 Kč, přičemž tato částka představuje 87,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6,13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 044 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty