21 C 38/2024-19 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobce se žalobou proti žalované domáhal uložení povinnost uhradit mu částku 16.537,96 Kč s příslušenstvím a dalšími nároky z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobce porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud podle § 115a o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů soud zjistil, že žalobce a žalovaná sjednali dne 28. 4. 2023 listinu označenou jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 11.900 Kč. Součástí smluvní dokumentace byly rovněž obchodní podmínky žalobce a sazebník, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran, a dále souhlas se zpracováním osobních údajů a standardní informace o spotřebitelském úvěru (smlouva o spotřebitelském úvěru, obchodní podmínky, sazebník, souhlas se zpracováním osobních údajů a standardní informace o úvěru). Žalovaná celý úvěr čerpala dne 28. 4. 2023 (zjištěno z přehledu transakcí). Splatnost úvěru byla dojednána ke dni 28. 5. 2023. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná na daný úvěr čehokoliv zaplatila. Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána výzvou právního zástupce žalobce (předžalobní výzva). Z listin vztahujících se k ověřování úvěruschopnosti soud s ohledem na právní posouzení věci nic nezjišťoval.5. Žalovaná má ve vztahu mezi účastníky postavení spotřebitele. Vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. občanského zákoníku), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. občanského zákoníku upravující spotřebitelské smlouvy a zákon č. 257/2016 Sb.6. Žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které jí poskytl peněžní prostředky ve výši 11.900 Kč. Žalovaná se k tomu zavázala žalobci zaplatit také částku 2.730 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru a poplatek 165 Kč za službu Presto.7. Soud ujednání o poplatku vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru, resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje skutečnou složku úroku. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže byla žalovaná jako spotřebitel povinna vrátit jistinu 11.900 Kč společně s částkou 2.730 Kč, pak při splatnosti úvěru 30 dnů úrok činí přes 270 % ročně.8. Znění § 1813 občanského zákoníku nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy. Značná nepřiměřenost ceny plnění je totiž způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 občanského zákoníku). Jde přitom o důvod absolutní neplatnosti takového ujednání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pro srovnání z dat ČNB průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 9,75 % ročně. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úroku není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 občanského zákoníku). Důvod neplatnosti přitom zapříčinil žalobce, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem žalovanou) požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. Ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 občanského zákoníku). Proto nelze stanovit výši úplaty jinak a ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez „spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).9. Jde-li o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, pak podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Pokud je ujednání od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky na trhu, od kterých by se výše úroků odvíjela dle § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobce platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by žalobce jako věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu.10. Soud si je vědom toho, že ochrana autonomie vůle je jedním ze základních soukromoprávních principů, avšak v případě spotřebitele je třeba tuto zásadu korigovat zásadou ochrany slabšího. Při aplikaci posledně uvedené zásady je třeba zohlednit též zásadu přiměřenosti a zásadu spravedlnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07, v němž se uvádí, že ani zajištění smluvního nároku nesmí být nadměrné). V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle, to navíc za situace, kdy takto vysoké úroky věřitel zcela běžně požaduje (jak je známo soudu z jeho úřední činnosti) a má na nich založeno své podnikání.11. Podle soudu jednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním okolnostem dané věci jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí úroků, ale se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhé straně jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).12. Jestliže je smlouva neplatná v celém rozsahu, nároky z ní je třeba vypořádat podle § 2993 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení (plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy). Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další nároky jako např. úroky, poplatky, smluvní pokuty apod. Proto byla v tomto ohledu žaloba ve vztahu k nim zamítnuta.13. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. Žalobce byl ochuzen o částku jistiny 11.900 Kč, která tak představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna v souladu s § 2993 občanského zákoníku žalobci vydat.14. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Jde-li o počátek prodlení žalované, soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 a § 573 občanského zákoníku z toho, že žalovaná byla poprvé vyzvána předžalobní výzvou ze dne 24. 3. 2024 k plnění v přiměřené lhůtě do 3 dnů. První den prodlení žalované tak připadá na 28. 3. 2024. Nárok na úrok z prodlení za předcházející období byl proto zamítnut.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Přiznal žalobci, který