11 C 254/2020-10 — Okresní soud ve Zlíně

Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky ve výši [částka] s příslušenstvím z titulu dlužného pojistného, které měl žalovaný uhradit na základě pojistné smlouvy [číslo]. Soud zjistil, že žalovaný neprochází Informačním systémem základních registrů, není znám ani z úřední činnosti. Kontaktní údaje k žalovanému nyní buď neexistují, či nejsou aktuální. Neboť je žalovaný státním občanem [země], představuje tato okolnost v projednávané věci cizí prvek, jenž vyvolává nutnost aplikace zejména nařízení Brusel I bis. <i>Podle § 103 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).</i> <i>Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.</i> <i>Podle čl. 14 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, v účinném znění (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), aniž je dotčen čl. 13 odst. 3, může pojistitel žalovat pouze u soudů toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, bez ohledu na to, zda je žalován pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba.</i> <i>Podle čl. 13 odst. 3 nařízení Brusel I bis stanoví-li právo, které je pro takovou přímou žalobu rozhodné, že se pojistník nebo pojištěný mohou k žalobě připojit, je týž soud příslušný i pro tyto osoby.</i> <i>Podle čl. 81 odst. 2 nařízení Brusel I bis se nařízení použije ode dne 10. ledna 2015 s výjimkou článků 75 a 76, které se použijí ode dne 10. ledna 2014.</i> V projednávané věci jsou uplatňovány nároky z pojistné smlouvy. Nařízení Brusel I bis dopadá na pojištění, jejichž základem je smlouva a která se netýkají otázek sociálního zabezpečení (a contrario čl. 1 odst. 2 písm. c) nařízení Brusel I bis). Podle čl. 10 a násl. nařízení Brusel I bis platí, že pokud žalobu podává pojistitel, může tak učinit pouze u soudu ve státě bydliště žalovaného, ať už by žalovaným byl pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba. Soud zjistil, že žalovaný má bydliště na území Slovenské republiky, přičemž soud nezjistil existenci prorogační doložky ve smyslu čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis. K projednání věci tedy na základě shora uvedených důvodů není český soud. Nedostatek pravomoci soudů České republiky je nedostatkem řízení, který nelze odstranit, proto soud dle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení o podaném návrhu zastavil. Protože není dána pravomoc tuzemského soudu, neobsahuje výrok též rozhodnutí, kterému jinému orgánu se věc postupuje. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. b) tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo, když řízení bylo zastaveno. Žalobkyně na soudním poplatku zaplatila částku 400 Kč, tedy částku nižší než tu, o níž nejméně musí soud podle § 10 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., v účinném znění, při vracení zaplacený soudní poplatek snížit. Proto pak soud rozhodl, že se žalobkyni nevrací žádná část zaplaceného soudního poplatku.