19 C 63/2025-32 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 910 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 31. 1. 2024. Dle uvedené smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla dne 31. 1. 2024 finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které mu zaslala na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč, tj. celkem částku 13 250 Kč, žalobkyni vrátit do 1. 3. 2024. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně kromě jistiny a poplatku dále požaduje smluvní pokutu ve výši 3 660 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 250 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a s náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč.2. Soud po provedeném dokazování učinil závěr o skutkovém stavu, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 31. 1. 2024 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému bankovním převodem finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se je zavázal splatit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč do 1. 3. 2024 (viz cit. smlouva). Částka 10 000 Kč byla dne 31. 1. 2024 žalobkyní odeslána na účet žalovaného č. , č. účtu, (viz výpis z účtu žalobkyně). Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně).3. Co se týče prověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, žalobkyně v žalobě tvrdila, že si vyžádala od žalovaného informace ohledně jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. K těmto svých tvrzením však nepředložila žádné důkazy. Na následnou výzvu soudu, jakým způsobem byla prověřena úvěruschopnost žalovaného, uvedla, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Žalobkyně a žalovaný si sjednali dne 15. 3. 2023 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 500 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit, a to spolu se sjednaným poplatkem.9. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být touto smlouvou vázán, má za to, že výše specifikovaná smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud v souladu s § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu účastníků. Žalobkyně soudu ani přes to, že k tomuto byla soudem vyzvána usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 2025, č. j. 19 C 63/2025-24, neprokázala, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když na uvedenou výzvu soudu pouze sdělila, že k prověření úvěruschopnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Přitom v rámci žaloby tvrdila, že si vyžádala od žalovaného informace ohledně jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného; předmětnou zákaznickou kartu ani jiné listiny, kterými by ověřila příjmy či výdaje žalovaného, však soudu nepředložila.10. Vzhledem k tomu, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala pouze s tvrzeními žalovaného, které si řádným způsobem neověřila, nelze než uzavřít, že nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.11. Jestliže je předmětná smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z obligačního vztahu založeného touto smlouvou. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 10 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho, pročež žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč.12. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků, poplatků či smluvních pokut, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).13. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 10 000 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.14. S ohledem na uvedené uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbylém rozsahu soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).15. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Předmětem sporu byla částka 21 605,32 Kč (jistina + náklady spojené s uplatněním pohledávky + smluvní pokuta + úrok z prodlení kapitalizo