14 C 56/2023-37 — Okresní soud ve Znojmě

Žalobou doručenou soudu dne 3. 11. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné částky 16 336 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále též jen„ právní předchůdce žalobce“) a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 2 000 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaný si dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění ve výši 240 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 304 Kč, počínaje dnem 27. 8. 2018, poslední splátka byla stanovena na 14. 10. 2019. Neuhradil však splátky řádně a včas. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky, a to od 15. 10. 2019, včetně zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku ve výši 24,48 % ročně sjednaným v čl. 1 smlouvy. Žalobkyně přitom požaduje nižší sazbu, než byla ve smlouvě sjednána. Pohledávka byla žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaný na pohledávku uhradil toliko 1 904 Kč. Žalovanou částku tvoří dluh na jistině ve výši 10 000 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 6 336 Kč. Právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v kartě zákazníka. Žalovaný u jednání soudu dne 19. 4. 2023 uvedl, že si není vědom, o jakou půjčku by se mělo jednat, avšak připouští, že s předchůdcem žalobkyně nějakou smlouvu uzavřel. Pokud žalobkyně uvádí, že na dluh uhradil pouze 1 904 Kč tak je to možné, sám si to nepamatuje a v poslední době žalobkyni určitě žádnou částku neposílal. V roce 2018 asi pracoval v [právnická osoba ], kde mohl mít příjem přes 20 000 Kč, ale jestli to tak bylo neví, v té době měl určitě i jiné půjčky, dlužil za elektřinu a vodu. Bydlel u matky, které přispíval na domácnost 3 500 Kč měsíčně, neměl žádnou vyživovací povinnost. Jestli něco předkládal žalobkyni k prokázání svých příjmů a nákladů neví, ale je možné, že ano. V současné době je na ÚP bez podpory v nezaměstnanosti, vystřelil si pravé oko, takže na něj nevidí. Občas si přivydělá, ale stálý příjem nemá, manželka pobírá rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč měsíčně a pak je jim vyplácen příspěvek na bydlení. Požádal soud o možnost splácet dluh v měsíčních splátkách. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] bylo prokázáno, že byla uzavřena s žalovaným jako spotřebitelem formulářová smlouva o úvěru, jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky, žalovaný podepsal smlouvu o úvěru. Předloženou listinou bylo prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru, ve které původní věřitel žalovanému půjčil částku 10 000 Kč, úvěr byl žalovanému vyplacen v hotovosti, žalovaný se zavázal úvěr vrátit se souhrnným poplatkem v celkové výši 18 240 Kč v 60 týdenních splátkách po 304 Kč, první splátka byla splatná dne 27. 8. 2018, z obsahu smlouvy a článku 4 obchodních podmínek bylo prokázáno, že úroková sazba činila 32,15 % ročně. Soudu nebyly předloženy žádné důkazy, kterými by bylo prokázáno, že obchodním zástupcem původního věřitele byla zkoumána a vyhodnocena úvěruschopnost žalované. Z předložené smlouvy o postoupení pohledávek ve znění příloh a z písemného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 bylo prokázáno, že předmětná pohledávka byla smluvně postoupena žalobkyni s účinností ke dni 7. 1. 2022, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Dle skutkových tvrzení žaloby a předložených listinných důkazů měla být mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru dle § 2390 a následujících o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru. Soud předložené listinné důkazy posoudil a vyhodnotil s přihlédnutím k rozsudku Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém SDEU potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě zjištění porušení povinnosti je povinností vnitrostátního soudu vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, dle které se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. V daném případě soud dospěl k závěru, že původní věřitel řádně a důsledně nepřezkoumal a nevyhodnotil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedoložila žádné důkazy, ze kterých by bylo prokázáno, že pro účely uzavření smlouvy byly zkoumány osobní, výdělkové a majetkové poměry žalovaného, jeho pravidelné měsíční výdaje, plnění vyživovacích povinností a zákonných povinností, nebylo osvědčeno, jaké byly v roce 2018 příjmy žalovaného a za jakým účelem byl úvěr poskytnut. Uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Cílem směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností s přihlédnutím k nerovnému postavení spotřebitele vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice, která často vede k akceptaci předem nastavených neměnných smluvních podmínek formulářových smluv tak, jak tomu bylo v projednávané věci. Původní věřitel porušil zákonnou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, z toho důvodu byl žalovaný povinen uhradit dle § 87 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru pouze dlužnou jistinu úvěru, žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr 10 000 Kč, dle žalobkyně žalovaný zaplatil celkem 1 904 Kč, proto byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 096 Kč (10 000 Kč – 1 904 Kč) s úrokem z prodlení v zákonné výši za období od účinnosti postoupení pohledávky žalobkyni a to ve splátkách ve výši 2 500 Kč měsíčně, a to vždy nejpozději do 20. dne v měsíci počínaje měsícem po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek. Ohledně zaplacení zbývající částky 8 240 Kč s úrokem z prodlení, kapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši a smluvního úroku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšnější žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.