1 CO 24/2021-220 — Vrchní soud v Olomouci

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně, aby jí jako oprávněné osobě byl vydán – pozemek – a to část [parcelní číslo] zapsaný na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], dříve zapsaný v kn. vl. [číslo] jako pozemek parc. č. PK [číslo], včetně jeho součástí a veškerých věcí movitých, a aby rozsudkem soudu bylo v uvedeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí [anonymizováno 7 slov] [územní celek] ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka] (výrok I), dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit dalšímu účastníku řízení [anonymizováno] [země] [anonymizováno] náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II), poté zastavil řízení proti [země] – [anonymizováno 7 slov] (výrok III) a rozhodl, že [země] – [anonymizováno 7 slov] [anonymizováno] právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). V odůvodnění soud uvedl, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně byl nejpozději do roku 1940 vlastníkem předmětné zemědělské nemovitosti, což vyplývá z Moravských zemských desek pro [katastrální uzemí], číslo vložky [anonymizováno], když je zde uveden [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], tedy [anonymizována tři slova] (dále též [...] [anonymizována dvě slova] předchůdce žalobkyně). Následně však byl do pozemkové knihy, číslo vložky [anonymizováno] jako vlastník mj. předmětných nemovitostí zapsán subjekt [příjmení] [příjmení] [jméno], neboť podle Konečného výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939 byl [...] [anonymizováno] se sídlem v Bruntále na základě nařízení o rozpuštění, převedení a začlenění organizací v sudetoněmeckých oblastech ze dne 22. 10. 1938 rozpuštěn a majetek byl zabaven. Podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně původně byl vlastníkem předmětného pozemku, přičemž došlo k jeho odnětí z vlastnické sféry právního předchůdce žalobce. Byť dekret č. 5/ 1945 Sb. prohlásil takové odnětí za neplatné, z dikce § 1 odst. 2 tohoto dekretu a z dobové judikatury vyplývá, že k neplatnosti nedošlo ex lege, nýbrž bylo na oprávněné osobě, aby se neplatnosti sama dovolala (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne 9. 4. 1947, (SJS) 428/45). Za tohoto stavu tak bylo na právním předchůdci žalobkyně, aby se domáhal vydání takto zkonfiskovaných věcí, a to podáním žaloby dle zákona č. 128/1946 Sb. Ve smyslu § 10 odst. 1 citovaného zákona byl věcně a místně příslušný k rozhodnutí o takové žalobě (bývalý) Okresní soud ve Šternberku. Předmětnou žalobu pak musel právní předchůdce žalobkyně podat ve lhůtě 3 let ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti (srov. § 8 citovaného zákona). Žalobkyně neprokázala, že by takovou restituční žalobu podala. Dále soud konstatoval, že subjektu Deutsche Reich Forstverwaltung byl jako osobě německé národnosti předmětný zemědělský majetek zkonfiskován. I když žalobkyně tvrdila, že konfiskační vyhláška v okrese Šternberk (Uničov) nebyla vydána, pak tato skutečnost není pro posouzení věci právně významná. Jestliže k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. v projednávané věci došlo alespoň v některých případech, byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska citovaných dekretů "kategorizován", takže i tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebyla vydána, nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94). Poté na předmětný pozemek byla zavedena národní správa a následně ke dni 1. 10. 1947 došlo k převzetí přídělu. Ze shora uvedeného vyplynulo, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 ZMV, neboť u právního předchůdce žalobkyně nenastala v rozhodném období (tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) na základě některé z taxativně vymezených skutečností uvedených v § 5 tohoto zákona majetková křivda. Z těchto důvodů nebyla žalobkyně aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 9 ZMV. Princip ex favore restitutionis přitom v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu ZMV, jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. I když soud nemůže v daném případě kategoricky vyloučit závěr, že se právnímu předchůdci žalobkyně stala majetková křivda z důvodů jednání nacistického režimu a jeho představitelů, v současné době neexistuje právní předpis, podle nějž by nyní šlo takovou případnou majetkovou újmu žalobce odčinit (srov. také usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1325/09). Skutečnost, že k případné křivdě mohlo dojít ještě před 25. 2.1948, pak projednávaný spor odlišuje od případů zneužití dekretů prezidenta republiky komunistickým režimem k zabrání majetku nepohodlným osobám (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99, sp. zn. II. ÚS 22/94, či sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 208). Soud dodal, že z dokazování vyplynulo, že po 2. světové válce předmětný pozemek nebyl právnímu předchůdci žalobkyně vrácen (neuplatnil nárok v souladu se zákonem č. 128/1946 Sb.) a vlastníkem nemovitosti se ještě před dobou rozhodnou ve smyslu ZMV stal Československý stát na základě konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. V rozhodném období se tak právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni samotné nemohla stát majetková křivda, neboť v této době právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně vlastníkem nemovitostí nebyla, tudíž žalobkyně nemůže být oprávněnou osobou dle § 3 ZMV. Soud pak uzavřel, že i kdyby se připustilo vlastnictví právního předchůdce žalobkyně k předmětnému pozemku, ten byl pravomocně konfiskován dle dekretu č. 12/ 1945 Sb., což je předpoklad pro aplikaci výlukového důvodu v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) ZMV a rovněž kvůli tomu by nemohlo dojít k jeho vydání žalobkyni. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že správní orgán rozhodl věcně správně, a proto podle § 250i OSŘ žalobu v celém rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 245 OSŘ a úspěšnému dalšímu účastníkovi přiznal právo na náhradu nákladů v rozsahu, jako by byl v řízení zastoupen svým zaměstnancem, celkem ve výši 1 500 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů k pěti úkonům dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť 1. účastnice disponuje právním oddělením a nebylo proto nutno sjednat právní služby advokáta. 2. Protože žalobkyně vzala žalobu proti [země] [anonymizováno] před zahájením jednání ve věci samé, bylo řízení proti této účastnici zastaveno. Náhrada nákladů řízení jí přiznána nebyla, protože jí podstatné náklady nevznikly. 3. Proti tomuto rozsudku, a to konkrétně proti výroku I a navazujícímu nákladovému výroku II, podala žalobkyně odvolání, v jehož úvodu stručně zrekapitulovala odůvodnění rozsudku. Namítala, že soud prvního stupně nerespektoval rozhodovací praxi Ústavního soudu a věc nesprávně právně posoudil na základě nesprávných skutkových zjištění, nerespektoval ani závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 690/46-6 ze dne 17. prosince 1948, v němž tento soud konstatoval, že vlastníkem nemovitých věci byl žalobce a že jakékoliv převzetí majetku československým státem bez završení konfiskačního procesu je nepřípustné, a jeho závěr, že k odnětí majetku došlo před započetím rozhodného období, je tudíž nesprávný, a nezabýval se ani posouzením věci z pohledu možného zneužití tzv. Benešových dekretů. V další části odvolání žalobkyně vymezila právní otázky, které podle jejího názoru soud prvního stupně posoudil nesprávně, a to: a) zda je možné za majetkovou křivdu v rozhodném období považovat rovněž nemožnost podat žalobu po část období vymezeného zákonem č. 128/1946 Sb., b) zda měla žalobkyně tuto možnost po celé období vymezené zákonem č. 128/1946 Sb. uplatnit, a zda jí lze přičítat k tíži, pokud tak neučinila, c) zda lze věc spravedlivě posoudit bez zkoumání jednání žalobce vůči nacistickému režimu, d) kdo byl majitelem pozemků, u nichž byla shledána neplatnost převodu podle dekretu č. 5/ 1945 Sb. do doby vyřešení jejich vlastnictví, e) na základě čeho došlo k převodu pozemků na Československý stát, f) zda striktně jazykový výklad ZMV použitý soudem prvního stupně zajišťuje rovnost subjektů práva, a g) zda je možno prolomit rozhodné období, a pokud ano, za jakých okolností. Ve vztahu k prvním dvěma otázkám vyslovila žalobkyně názor, že by se vlastníkem pozemků„ téměř jistě“ stala a v rozhodném období je tedy vlastnila, nebýt nástupu nedemokratického režimu, s čímž se soud prvního stupně nevypořádal. Tzv. konečný dekret říšského komisaře ze dne 27. února 1939 je postižen nicotností, jak vyplývá z právních předpisů vydaných po ukončení druhé světové války, a k jeho vydání došlo pod vlivem skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně byl loajální vůči Československé republice a naopak byl„ skalním odpůrcem“ nacismu, a samotný [...] i jeho příslušníci byli perzeku