60 CO 12/2023-369 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2022, č. j. 28 C 291/2018-333, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu id. ¼ k pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [obec], spoluvlastnického podílu id. ½ k pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], spoluvlastnického podílu id. ¼ k pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], spoluvlastnického podílu id. ½ k pozemkům parc. [číslo] 1946, 2093 v k. ú. [obec] U [obec], spoluvlastnického podílu id. ½ k pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] a pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec]. Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 162.150 Kč k rukám jejího zástupce. 2. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce má s ohledem na odlišný zápis v katastru nemovitostí naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě. Soud I. stupně neshledal darovací smlouvy, kterými byly předmětné pozemky převedeny z žalobce na žalovanou jako nicotné právní jednání, neboť nevykazují znaky právního jednání předstíraného či zastíraného. Soud neshledal darovací smlouvy neplatnými pro rozpor s dobrými mravy. Účastníci žili v druhovském poměru a žalobce měl za to, že darování nemovitostí žalované je pro něho výhodné. Takové jednání nemůže být v rozporu s dobrými mravy poté, co se s žalovanou rozešel a nenaplnila se jeho představa. Právní jednání by muselo být v rozporu s dobrými mravy již v době uzavření darovací smlouvy. Stejně tak soud neshledal rozpor s dobrými mravy pro obcházení zákona, jelikož darování je upraveno občanským zákoníkem a věc finančních podvodů při darování je věcí veřejného práva a případných daňových doplatků. Pokud žalobce tvrdil, že darovací smlouvy jsou neplatné, neboť byl uveden v žalovanou v omyl, protože darování mělo být dočasné, a to do doby trvání druhovského poměru, je toto tvrzení bezpředmětné, neboť bylo na žalobci, aby si zajistil objektivní informaci pro posouzení právního jednání. Smlouvy nejsou neplatné ani pro lichvu a tíseň vyvolanou žalovanou. Žalobce nakládal s nemovitostmi lehkomyslně a nedostatečně se zajímal o právní záruky převodu. Žalobce uzavíral smlouvy při plném vědomí a na základě dostatečného časového prostoru bez nátlaku jiné osoby. Následně soud I. stupně uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro odvolání daru. Žalobce spatřoval důvody pro odvolání daru v tom, že žalovaná neprovedla zpětný převod pozemků na žalobce, nicméně nezákonné sliby jsou nevymahatelné. Navíc soud I. stupně poukazuje na uplynutí doby od darování daru. 3. Ve vztahu k nákladům řízení dovodil soud I. stupně, že předmět řízení je penězi ocenitelný a jeho hodnota vyplývá z obsahu spisu Policie České republiky č. j. KRPZ-102207-128/TČ-2017-150581 a činí 1.691.657 Kč. Z této tarifní hodnoty proto soud I. stupně určil výši odměny zástupce žalované a přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve výši 160.150 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítá, že darovací smlouvy, kterými převedl žalobce předmětné pozemky na žalovanou, jsou nicotným právním jednáním, když text darovací smlouvy byl sepsán žalovanou, žalobce smlouvy nečetl a neměl k nim před podpisem přístup a žalované důvěřoval. Žalobce nemohl zjistit, že žádnou kupní cenu neobdržel, protože neměl přístup k elektronickému bankovnictví, kam přistupovala výhradně žalovaná. Žalovaná vymyslela jako daňová poradkyně, způsob převodu nemovitostí tak, aby se žalobce nemusel o majetek starat a aby mu nehrozil smyšlený postih v rámci insolvenčního řízení [právnická osoba] s.r.o. Žalobce nesouhlasí s tím, že obcházení daňové povinnosti není důvodem neplatnosti darovacích smluv. Dovozuje, že na danou skutkovou situaci dopadá ust. § 1796 občanského zákoníku a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 4007/2014. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobce jednal lehkomyslně, přičemž žalovaná, jakožto osoba odborně zdatná zneužila vsugerované tísně žalobce, právní nezkušenosti žalobce a jeho rozrušení. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně a dovozuje účelovost jednání žalobce. 6. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilý odvolací důvod, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Soud I. stupně správně vyhodnotil provedené důkazy a z nich učinil správná skutková zjištění a dospěl ke správným právním závěrům. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, byť k řadě skutečností velmi stručné, je věcně správné. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v meritu věci jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. V nákladovém výroku potom rozhodnutí soudu I. stupně bylo podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněno. 8. Podle § 551 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby a podle § 552 občanského zákoníku o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. Podle § 554 občanského zákoníku se jako ke zdánlivému jednání nepřihlíží. Žalobce ve smyslu § 551 občanského zákoníku netvrdil, že by při napadeném právním jednání absentovala vůle jednající osoby. Žalobce netvrdil, že by byl k jednání donucen fyzickým násilím či bezprávnou výhružkou. Žalobce tvrdil, že vůli projevil, avšak jeho vůle byla jiná, než jak je zachycena v písemných darovacích smlouvách. Darovací smlouvy, kterými žalobce daroval žalované předmětné nemovitosti netrpí nedostatkem vážné vůle ve smyslu § 552 občanského zákoníku. Kvalitou vážnosti vůle se rozumí její opravdovost a skutečnost. Právní jednání není učiněno vážně (opravdově) tehdy, je-li podle objektivních okolností konkrétního případu evidentně zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle právní norma spojuje. Občanský zákoník vychází v ust. § 552 občanského zákoníku z toho, že o právní jednání nejde nikoli tam, kde vážná vůle chybí, ale tam, kde vážná vůle nebyla zjevně projevena. Na vážnost vůle a na to, zda chce být jednající projevenou vůlí právně vázán, je třeba usuzovat z projevu vůle (ze způsobu, jakým byla vůle projevena). Projev vůle a jeho objektivní vyjádření nemůže být jediným kritériem pro posouzení jeho významu. Při zjištění významu projevené vůle nelze vystačit s objektivním vyjádřením vůle a posouzením, jak by mu za stejných okolností rozuměla průměrná osoba v pozici jeho adresáta. Objektivní hledisko je třeba doplnit hlediskem subjektivním a posoudit, zda druhá strana v daném případě znala vůli jednajícího a věděla, že projevená vůle není vážná. Význam projevené vůle je třeba v případě zjišťování její vážnosti posuzovat podle stejných hledisek, jako je tomu u interpretace právního jednání, jejíž podstata i účel jsou stejné. Právní úprava interpretace právních jednání kombinuje subjektivní metodu výkladu, podle níž je třeba právní jednání vykládat podle úmyslu jednajícího, pokud byl druhé straně znám a objektivní metodu, která se uplatní, nelze-li význam právního jednání určit podle úmyslu jednajícího. Také z hlediska vážnosti je třeba zohlednit vůli jednajícího, která byla druhé straně právního jednání známa, aniž by bylo nutné, aby vždy objektivně vyplývala z jeho projevu a z okolností, za kterých k projevu vůle došlo. Pokud druhá strana zná skutečnou vůli jednajícího, nemůže být právnímu významu takové vůle na újmu nedostatek týkající se objektivního vyjádření. Ještě zřetelněji vystupuje tento závěr do popředí u smluv, kde je základem pro jejich posouzení společná vůle jednajících stran a kde nelze uvažovat o možnosti, že strany byly vázány jednáním, které žádná z nich nechápe jako závazné. Uvedený závěr je výslovně stanoven u disimulace, tedy u případů, kdy má být simulovaným právním jednáním zastřeno právní jednání jiné. V těchto případech zákon stanoví, že se právní jednání mezi účastníky posoudí podle jeho pravé povahy (§ 555 odst. 2 občanského zákoníku), tedy podle skutečného úmyslu jednajícího známého druhé straně či společného úmyslu stran v případě smluv. Nedostatek vážnosti vůle je tedy právně relevantní, pokud byl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět (§ 556 odst. 1 občanského zákoníku), v opačném případě jednající projevem vůle je vázán, i kdyby jej sám jako závazný nezamýšlel. Tento závěr platí obecně pro všechny případy nevážné vůle, tedy jak pro jednání simulovaná, tak pro případy nevážné vůle, kdy jednající nechce vyvolat dojem právního jednání. 9. O simulaci právního jednání jde tehdy, když jednající určitou vůli předstírá, tedy když navenek projevuje jinou vůl