15 CO 171/2022-342 — Neznámý soud 69

1. Soud I. stupně rozsudkem z [datum] uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 23 040,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco žalobu na zaplacení další částky 62 960,96 Kč zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 152 Kč na účet Okresního soudu v Pelhřimově do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Rozhodoval ve věci již podruhé, když rozsudkem z [datum] stanovil žalovanému platební povinnost ve výši 146 983 Kč a žalobu zamítl co do 9 589 Kč (za náhradu mzdy za [datum] 2 605 Kč a za náhradu škody související se žádostí o příspěvek na bydlení 6 984 Kč). Krajský soud však usnesením ze [datum] rozsudek v části o platební povinnosti žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, když se ztotožnil s tím, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil ke dni [datum], a zaujal stanoviska k jednotlivým uplatněným nárokům. První z nich je náhrada mzdy dle §. 56 odst. 2 zákoníku práce (dále jenom ZP) za dvouměsíční výpovědní dobu po ukončení pracovního poměru. Tento nárok soudy obou stupňů shledaly za oprávněný, žalobci z tohoto titulu náleží 32 610 Kč. Dalším nárokem je zaplacení 77 208,32 Kč za neodpracované dny. Žalovaný tvrdí, že po poškození vozidla v důsledku dopravní nehody žalobce [datum], byla mezi účastníky uzavřena dohoda o neplaceném volnu do doby opravy vozidla. Písemný doklad o tom nebyl pořízen. Tvrzení žalovaného je však podporováno svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], která byla v květnu 2018 přítomna jednání účastníků (což žalobce nezpochybňuje) a potvrdila ústní ujednání o tom, že žalobce zůstane po dobu opravy vozidla doma a žalovaný za něj bude odvádět zákonné odvody. Svědek [jméno] [příjmení], vedoucí střediska logistiky v [obec], uvedl, že žalovaný ho informoval o tom, že žalobce nastoupí do práce až po opravě vozidla. I když svědek měl zprostředkované informace od žalovaného, jeho výpověď koresponduje s výpovědí svědkyně [příjmení]. Byť je svědkyně v příbuzenském poměru k žalovanému, byla poučena dle § 126 o. s. ř. a soud nemá důvod pochybovat o její věrohodnosti. Pokud žalobce tvrdí, že nepřistoupil k ukončení pracovního poměru z důvodu„ svého věku“, nečinil žádné kroky k finančnímu zajištění, např. tím, že by požadoval po žalovaném přidělování práce nebo náhradu mzdy. Přitom následně v lednu 2019 přistoupil k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením z důvodu nevyplacené mzdy. Je proto logické, že se nedomáhal svých nároků právě proto, že mezi účastníky byla dohoda o neplaceném volnu. Ta se však týká jenom prvního období od [datum] do [datum], což představuje částku 54 778,56 Kč. Pokud jde o náhradu mzdy za další období od 25. 9. do 27. 9., od 1. 10. do 31. 10., 1. 11., 2. 11., 8. 11., 9. 11. a [datum], žalovaný tvrdí, že mezi účastníky byla rovněž uzavřena dohoda o neplaceném volnu poté, co žalobce [datum] poškodil hydraulické čelo jím používaného vozidla. V tomto případě ale dohoda prokázána nebyla, takže žalobci náleží náhrada mzdy za toto období ve výši 22 429,76 Kč. Náhrada mzdy za odpracované dny byla žalovaným uznána, vyjma [datum] a [datum]. Tvrzení žalobce o tom, že pracoval [datum] jako závozník s řidičem [příjmení], odporuje pracovní výkaz tohoto řidiče. Vzhledem k tomu žalobci náleží 8 270,85 Kč a náhrada 750 Kč za den [datum] mu nebyla přiznána. Za svátky 5. 7., 6. 7. a [datum] žalobci náhrada mzdy ve výši 2 284 Kč nenáleží, neboť je odměňován měsíční mzdou bez ohledu na to, kolik má kalendářní měsíc pracovních dnů. Nárok na náhradu mzdy za pracovní neschopnost žalobce od [datum] do [datum] není žalovaným zpochybňován, takže mu dle § 192 ZP náleží 6 812,40 Kč. Dále žalobce čerpal od [datum] do [datum] dovolenou, za kterou mu náleží ve smyslu § 212 odst. 1 ZP náhrada, která činí 8 376,72 Kč. Dovolená se dle § 223 ZP krátí za prvních 100 zameškaných dnů, rozhodující je doba, která představuje skutečný výkon práce. Proto měl žalobce nárok od vzniku pracovního poměru [datum] do doby jeho ukončení [datum] nárok na dovolenou za dalších 6 dnů, kterou nevyčerpal. Za tu mu náleží náhrada 4 500 Kč. Pokud jde o neoprávněnou srážku ze mzdy 5 000 Kč, nebyla mu sražena ze mzdy. Dle příjmového dokladu ji žalobce složil do pokladny žalovaného jako částečnou úhradu škody na vozidle, a to za nehodu způsobenou [datum]. Lze tedy uzavřít, že žalobce se částečně podílel na náhradě škody, za kterou odpovídá, jak je dále uvedeno. Žalobce uplatnil nárok na stravné za 15 pracovních dnů, prokázáno bylo však odpracování 13 dnů, což při denní sazbě 78 Kč činí celkem 1 014 Kč. Žalovaný vůči těmto nárokům učinil zápočet na náhradu škody za zlomení hydraulického čela [datum] ve výši 28 950 Kč a [datum] ve výši 11 616 Kč, za poškození vozidla v důsledku dopravní nehody dne [datum] ve výši 60 980 Kč a za nevrácený mobil 2 561 Kč Okresní soud v tomto směru vychází z § 250 ZP. Skutkově je nepochybné, že v uvedených dnech žalobce řídil konkrétní vozidla žalovaného. Pokud ovšem jde o škody vzniklé [datum] a [datum], z dokazování nevyplývá, že by žalobce byl řádně proškolen o tom, jakým způsobem má nakládat palety a manipulovat s hydraulickým čelem a s jakou zátěží. Jelikož tedy nebyl řádně seznámen žalovaným o způsobu práce se zařízením, které mu bylo svěřeno k výkonu práce, není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu, a to porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů. Žalobce pak nezpochybňuje vznik škody v důsledku havárie vozidla dne [datum], neprokázal však příčinu vzniku této škody. Žalovaným uplatněná výše škody odpovídá dopisu pojišťovny z [datum], v němž pojišťovna uvádí obvyklou cenu vozidla bez DPH ve výši 96 000 Kč. Žalovaný obdržel pojistné plnění 58 396 Kč. Dle kupní smlouvy z [datum] obdržel za prodej vozidla 40 000 Kč bez DPH. Celková částka tak činí 98 396 Kč, po odečtení opravy 38 525 Kč a s připočtením poloviny pojišťovnou odečtené spoluúčasti 5 000 Kč činí výše škody 64 871 Kč. Proto nárok uplatněný pouze ve výši 60 980 Kč je oprávněný. Požadavek na náhradu škody za nevrácený mobilní telefon v důsledku sankce za porušení smluvních podmínek ale soud I. stupně nepokládá za oprávněný, neboť žalovaný mohl činit kroky, na základě kterých by dodržel podmínky smlouvy. Celkově tak má žalobce nárok na zaplacení 84 013,73 Kč, po započtení škody vzniklé žalovanému ve výši 60 980 Kč tak bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 23 040,61 Kč a ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. 3. Doplňujícím rozsudkem z [datum] soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení další částky 60 981,43 Kč a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku. Postupoval dle pokynů krajského soudu a rozhodl o zamítnutí zbylé části žaloby do celkové částky 146 983 Kč, o které výše citovaným rozsudkem rozhodnuto nebylo. 4. Proti oběma těmto rozhodnutím podal žalobce včasná odvolání, ve kterých nesouhlasí s výroky o zamítnutí jeho nároků a v návaznosti na to s výroky o nákladech řízení. V prvé řadě nesouhlasí se zamítnutím nároku na náhradu mzdy za neodpracované dny. Poukazuje na to, že taková dohoda musí podléhat zásadám pracovního práva a připadá v úvahu fakticky pouze na žádost zaměstnance. Naopak pokud je příčinou nepřidělování práce překážka na straně zaměstnavatele, pak nelze uvažovat o tom, že by zaměstnanci nenáležela ve smyslu § 208 ZP náhrada mzdy. Při reálné existenci takové dohody by ani žalovaný neodváděl za žalobce zákonné odvody. I kdyby byla taková dohoda (zjevně pod nátlakem zaměstnavatele) uzavřena, je neplatná pro zjevný rozpor se základními zásadami pracovního práva, protože by nepřiměřeně omezovala práva zaměstnance a fakticky by pro něj znamenala pouze snížení mzdy. Navíc nelze souhlasit se závěrem o prokázání takové dohody. Stěží lze svědkyni [příjmení], která má zjevný zájem na výsledku sporu, považovat za věrohodného svědka. Pokud soud I. stupně odkazuje na její poučení, z toho nevyplývá, že zaujaté osoby budou vypovídat vždy pravdu, přičemž pak by měla být dána se stejným argumentem věrohodnost výpovědi žalobce, že dohoda neexistuje. Jeví se proto spíše vysoce pravděpodobné, že žalovaný žalobci neplacené volno„ nařídil“. Žalobce přitom pokládá za zcela logické, že měl o svou práci strach a proto nechtěl žalovaného v době trvání pracovního poměru provokovat. Je absurdní v této souvislosti argument soudu I. stupně, že o rok později žalobce okamžitě ukončil pracovní poměr. Je zcela logické, když mu žalovaný nehradil mzdu, že u žalobce převážela obava o vlastní obživu. Žalobce rovněž nerozumí tomu, proč mu soudem nebyl přiznán nárok na náhradu mzdy za dny státem uznaných svátků, jeho požadavek je v souladu s § 115 odst. 3 ZP. Pokud jde o neoprávněnou srážku ze mzdy 5 000 Kč, úvahy soudu I. stupně jsou nelogické a v rozporu s jeho původními závěry. Jednak mezi účastníky nebyla řádně uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy. Jednak nebyla prokázána jeho odpovědnost za tuto škodu, když soud I. stupně ani blíže nezkoumal splnění všech 4 předpokladů pro vznik