15 CO 223/2022-137 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od [datum] do zaplacení a náklady řízení v částce 13 903,50 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Z jeho odůvodnění plyne, že žalobkyně se domáhala po žalovaném jako po svém otci zaplacení uvedené částky z titulu příslibu daru, který učinil v prohlášení ze dne [datum]. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je po právu. Žalobkyně prokázala, že ukončila další 4 semestry studia na vysoké škole, za což jí dle obsahu prohlášení náleží celkem 40 000 Kč. K námitkám žalovaného uvedl, že v poměrech žalovaného od doby, kdy sepsal prohlášení, k žádné změně nedošlo. Jeho osobní a majetkové poměry zůstávají na stejné úrovni, a pokud již nepobírá příspěvek na bydlení, je čistě věcí žalovaného, že o něho znovu nepožádal. Nedošlo ani k tvrzenému zhoršení vztahu mezi účastníky, které by bylo zapřičiněno pouze jednáním žalobkyně. Vztah mezi účastníky není dobrý již od rozvodu rodičů žalobkyně, k němuž došlo ještě před sepsáním prohlášení. Pokud proto prakticky ze stejných důvodů žalovaný odvolal všechna prohlášení o poskytnutí finančních prostředků, nelze k takovému odvolání přihlížet. Navíc není v čestném prohlášení ani zmínka o případných změnách poměrů. Zejména ale žalovaný nemůže odvolávat dar či příslib daru, pokud dar ještě nebyl poskytnut, a tak na danou věc nelze aplikovat ustanovení § 630 ObčZ. Protože obrana žalovaného nebyla shledána důvodnou, soud I. stupně žalobě vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za částečného použití ustanovení § 150 o. s. ř., v jehož rámci přihlédl k aktuálním majetkovým, rodinným a výdělkovým poměrům žalovaného a žalobkyni přiznal jednu polovinu účtovaných nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalovaný trval na zamítnutí žaloby, když má za to, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že u něho došlo k výraznému zhoršení finanční situace a že není v jeho možnostech zaplatit žalovanou částku. Ke zhoršení situace přitom došlo a dochází poté, co byl příslib daru poskytnut a přiznání žalované částky by bylo citelným zásahem do poměrů rodiny. Zhoršení se týká i zdravotního stavu členů rodiny, kteří jsou na něho výživou odkázáni. Za nesprávný proto považuje závěr, že změna okolností není důvodem pro odvolání daru a za nesprávný výklad, že dar nelze odvolat, pokud ještě nebyl poskytnut. S přesvědčením, že nárok žalobkyně je nemravný, žalovaný navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá. 3. Odvolání žalobkyně směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení. V něm uvedla, že soud I. stupně se k námitce žalovaného zabýval tím, zda nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a zda na straně žalovaného došlo ke zhoršení jeho poměrů. Po provedeném dokazovaní shledal, že nárok žalobkyně není rozporný s dobrými mravy, a že na straně žalovaného nedošlo ke změně v jeho majetkových, výdělkových ani rodinných poměrech. Překvapivě proto tvrzenými skutečnostmi odůvodnil svůj závěr o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pokud soud I. stupně chtěl využít moderačního práva ve vztahu k nákladům řízení, měl zkoumat konkrétní okolnosti případu, a osobní, majetkové a sociální poměry všech účastníků řízení. Soud I. stupně zkoumal pouze situaci na straně žalovaného, nikoliv na straně žalobkyně, nezabýval se tím, co jí vedlo k podání žaloby a ani jejími osobními, majetkovými, sociálními a zdravotními poměry. Uplatněním moderačního práva se soud dopustil zřejmé libovůle a zároveň byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soud žalobkyni neumožnil, aby se vyjádřila k soudem zamýšlenému uplatnění moderačního práva a sám žalovaný tento postup ve svých podáních nikdy neuplatnil. Žalobkyně proto navrhla změnu výroku o nákladech řízení tak, že se žalobkyni přiznává plné právo na náhradu nákladů řízení. 4. K odvolání žalovaného pak uvedla, že odvolání není důvodné a navrhla potvrzení napadeného rozsudku ve věci samé. Soud I. stupně podle žalobkyně po provedeném dokazování správně uzavřel, že k žádné změně rodinných a ani finančních poměrů nedošlo. K tvrzenému odvolání daru žalobkyně poukázala na zákonnou úpravu zakotvenou v § 630 ObčZ, jehož podstata nebyla v projednávané věci naplněna a dále uvedla, že považuje za správný názor soudu I. stupně, že žalovaný nemůže odvolat dar či přislib daru v době, kdy je sám s poskytnutím daru v prodlení. Žalobkyně splnila podmínky dané prohlášením ze dne [datum], úspěšně ukončila další 4 semestry na vysoké škole a tak důvodně požaduje po žalovaném zaplacení částky 40 000 Kč. Pro případ, že by nestudovala, žalovaný přislíbil zaplacení částky 100 000 Kč, což odpovídá 5 letům studia po 2 semestrech, a tak je nepochopitelné tvrzení žalovaného, že žalobkyně zneužila jeho vůli či původní úmysl. 5. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné, proto odvolací soud napadený rozsudek dle § 212 věty prvé o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné a odvolání žalovaného nikoliv. 6. Předně musí odvolací soud konstatovat, že soud I. stupně na danou věc správně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObčZ), jelikož k příslibu daru došlo před [datum] a podlé téže normy je nutno postupovat i pro případ vrácení daru, přestože tvrzené důvody k vrácení daru vznikly až za účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 33 Cdo 437/2020 nebo ze dne 31. 3. 2020 s. zn. 33 Cdo 2339/2019). 7. Žalovaný v odvolacím řízení nijak nezpochybňuje závěr soudu I. stupně, že žalobkyně splnila podmínku úspěšného ukončení 4 semestrů na vysoké škole a že jí dle listiny nazvané„ Čestné prohlášení“ ze dne [datum] náleží částka 40 000 Kč (za každý semestr vždy 10 000 Kč). Ze stejné listiny žalobkyně vycházela i v řízení vedeném u tohoto odvolacího soudu pod sp. zn. 15 Co 32/2019 (u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 190/2017), v němž po žalovaném požadovala zaplacení částky 60 000 Kč za úspěšné dokončení 6 semestrů. V rozsudku ze dne 8. 3. 2019 č. j. 15 Co 32/2019-140 odvolací soud posoudil zmíněné prohlášení jako příslib daru dle § 628 odst. 1 ObčZ a vyslovil, že jedinou podmínkou pro splnění tohoto příslibu (dle obsahu prohlášení) je úspěšné ukončení semestru bez ohledu na to, zda šlo o semestry na jedné vysoké škole či na více školách. Protože žalobkyně prokázala ukončení 6 semestrů, odvolací soud jí požadovaných 60 000 Kč (za každý semestr 10 000 Kč) přiznal (poté, co se vypořádal s dalšími námitkami žalovaného). Pakliže v nyní projednávané věci je zjištěný skutkový stav věci i právní posouzení totožné, je zcela správný závěr soudu I. stupně, že nárok žalobkyně je opodstatněný. 8. Zaplacení částky se žalovaný bránil tím, že nárok žalobkyně odporuje dobrým mravům (§ 3 ObčZ). Totéž žalovaný namítal i v předcházejícím řízení. Vztahy mezi účastníky odvolací soud ve shora citovaném rozsudku vyhodnotil jako dlouhodobě špatné, z čehož ale nelze vinit jen žalobkyni. Poukázal na to, že to byl žalovaný, který opustil rodinu a tehdy bylo žalobkyni 12 let. Vztahy mezi jejími rodiči byly i po rozvodu napjaté, o čemž svědčí fakt, že k majetkovému vypořádání došlo až v roce 2012, jehož součástí byly i nároky žalobkyně. V roce 2012 žalovaný sice přistoupil na zvýšení výživného, od té doby se však k požadavkům na další zvýšení výživného stavěl odmítavě i přesto, že žalobkyně pokračovala ve studiu. Zdůraznil také, že příslib daru žalovaný učinil v době, kdy účastníci spolu nekomunikovali a kdy mu byla špatná úroveň vztahů známa. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že k žádné zásadní změně chování žalobkyně nedošlo. Jestliže v roce 2019 nebyl shledán důvod k odepření nároku žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, logicky soud I. stupně i v nyní projednávané věci uzavřel, že aplikace ustanovení § 3 ObčZ není namístě, když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by úroveň vztahů mezi účastníky od roku 2019 doznala dalších zásadních změn právě a jen vinou žalobkyně. Vztahy mezi účastníky jsou i nadále špatné, a lze plně souhlasit s okresním soudem, že tomu tak není proto, že žalobkyně zcela legitimním způsobem požadovala po žalovaném vyšší výživné nebo že podala návrh na nařízení exekuce, nesplnil-li žalovaný své povinnosti dobrovolně. Tato úroveň vztahů mezi účastníky se nepochybně formovala již od rozvodu žalovaného s matkou žalobkyně a pokud se vztahy mezi účastníky dle tvrzení žalovaného stále zhoršují, nelze tuto skutečnost přičítat jen žalobkyni, jak správně uzavřel soud I. stupně. Argumentuje-li žalovaný dále změnou poměrů na své straně (rodinné, zdravotní, majetkové), soud I. stupně se jimi zabýval a shledal, že se po