15 CO 231/2022-98 — Neznámý soud 69

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 12 399 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 18 102 Kč a povinnost zaplatit státu svědečné, jehož výše bude stanovena v samostatném usnesení. 2. Žalobkyně se původně domáhala částky 55 725 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] o rozloze 82 m2 za dobu od [datum] do [datum]. Po vznesení námitky promlčení vzala žalobu co do zaplacení 43 326 Kč zpět (řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno). Předmětem řízení zůstalo 12 399 Kč jako náhrada za užívání pozemku za dobu od [datum] do [datum]. Žalovaná i poté navrhla zamítnutí žaloby, neboť tvrdila, že došlo k vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku. Jako účastnice k tomu uvedla, že o problému s hranicí se dozvěděli až při opravě skleníku zhruba před 2 lety. Její otec nechal kus svého pozemku na výstavbu garáží státu a stát mu za to nechal předmětný cíp, který celý její život užívali a užívají, proti čemuž nikdo nic nenamítal. Pozemek je také celou dobu oplocen v tomto rozsahu. Svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že předmětnou situaci zná, neboť k Zadražilům chodili s manželem již od roku 1963. [příjmení] [příjmení] dělali plot, byli u toho. Rodiče žalované říkali, že jim ONV vzal kus pozemku, kde se postavili garáže, za což jim dali kus jejich pozemku. Plot se stavěl před revolucí. Svědek [jméno] [příjmení], soused žalované, uvedl, že plot dělal pan [příjmení] někdy kolem roku 1975, od té doby tam stojí, žádné spory nebyly. Pan Zadražil dostal pozemek výměnou za svůj pozemek, který potřeboval ONV pro garáže. Žádný ze svědků smlouvu k této výměně neviděl. Ze snímku pozemkové mapy a z výpisu z katastru nemovitostí plyne, že žalobkyně je vlastníkem parc. [číslo] žalovaná je pak vlastnící mimo jiné parc. [číslo]. Trhová smlouva z roku 1947 dokládá nabytí vlastnictví státu k parc. [číslo]. Z předložených dobových fotografií, svědkem [příjmení] datovaných do roku 1983 [číslo], je zřejmé, že v té době již garáže a skleník stály a je patrná podezdívka mezi pozemky svědka a žalovanou. Při místním šetření soud I. stupně zjistil, že udržovaná zahrada žalované od jejího domu končí plotem, který je již starší a na betonové podezdívce, zhruba metr vysoké, z jedné strany je pokračování zahrady, z druhé strany metr pod její úrovní je travnatá plocha pod okny sídla žalobkyně. Je zde umístěn skleník a pařez starého stromu. Tyto skutečnosti vypovídají o tom, že garáže i plot byly vybudovány někdy v 70. letech minulého století, betonový plot vyrovnává rozdíl mezi výškou zahrady a výškou pozemku žalobkyně, přičemž skleník, pařez i fotografie dokládají, že se jedná o dlouhodobý stav. V právní rovině soud I. stupně vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (dále o. z.), který nabyl účinnosti [datum]. Je v něm zaveden institut řádného i mimořádného vydržení. Podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. je poctivá držba a čas dvojnásob dlouhý, než u řádného vydržení, tedy u nemovitosti 20 let. K mimořádnému vydržení nemůže dojít pouze tehdy, pokud by se držiteli prokázal nepoctivý úmysl. Do vydržecí doby se dle § 3066 o. z. započte i doba, po kterou ji měl nejen držitel, ale i jeho právní předchůdce v době přede dnem nabytí jeho účinnosti. Limitem je pouze neexistence zjevné lsti a doba, kdy nejdříve může toto vydržení doběhnout. Mimořádné vydržení tedy není podmíněno ani putativní držbou. V daném případě žalovaná odkazuje na jakousi směnnou smlouvu, ovšem v tehdejší době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu, jako takový nemohl být vydržen. Pozemek v hranicích, jak je určen plotem a garážemi, je užíván od 70. let, žalovaná a její právní předchůdci ho tudíž užívají delší dobu, než je požadovaná doba 20. let. Sám stát nikdy toto užívání, byť pozemek leží přímo pod jeho okny, nezpochybňoval. Protože uplynulo víc jak 5 let od účinnosti zákona, žalovaná splnila všechny předpoklady pro mimořádné vydržení. O její nepoctivosti nelze mluvit, neboť jak potvrdili svědci, vycházelo se z jakési směnné smlouvy, která sice nebyla dohledána, ale tato okolnost nevede k nepoctivosti držitele. Pokud žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že držitel musel být v dobré víře s přihlédnutím ke všem okolnostem, týká se to vydržení řádného. Vzhledem k tomu bylo žalobě vyhověno. Žalované byly přiznány náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které byly vypočteny z částky, která byla v té které fázi řízení jeho předmětem. Současně bylo žalované uloženo nahradit také státu náklady řízení dle § 148 odst. 1 o. s. ř., a to za svědečné. 3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádala jeho změnu tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Namítá, že vydržení mělo být s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z. posuzováno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.), a žalobkyně má nadále za to, že podmínky pro vydržení ve smyslu § 134 tohoto zákona nebyly splněny. K údajné tvrzené směně pozemku neexistují žádné doklady, snad mělo jít o ústní dohodu. Svědci se však žádných jednání neúčastnili, tyto skutečnosti se dozvěděli jenom zprostředkovaně. Přestože se hranice mezi pozemky historicky neměnila, jak vyplývá z katastrální mapy, po zaplocení pozemku právními předchůdci žalované se jeho tvar, ve srovnání s mapami, změnil. Směnná smlouva ve vztahu k fyzickým osobám dle tehdejších předpisů ani nemohla být, bylo jim možné předat pozemek ve vlastnictví státu pouze do trvalého či dočasného užívání. O tom však také žádné rozhodnutí nebylo doloženo. Navíc je to i nepravděpodobné, protože byla doložena kupní smlouva ve prospěch státu k pozemku parc. [číslo] na němž stojí garáže. Právní předchůdci žalobkyně tak museli mít povědomost o tom, že fakticky užívají nikoliv svůj, ale cizí majetek, takže nemohli být v dobré víře. I vzhledem k tomu nelze právní předchůdce žalované pokládat ani za držitele poctivé ve smyslu § 992 odst. 1 a § 1089 o. z., a proto nelze jejich držbu započítávat žalované. [jméno] žalovaná se držby ujala až v roce 2002, takže podmínku 20 let pro mimořádné vydržení nesplňuje. Ve vztahu k nákladům řízení žalobkyně namítá, že soud I. stupně nevzal v úvahu, že je povinna dle zákona č. 219/2000 Sb. vymáhat veškeré pohledávky i v případě, že jsou promlčené, dokud není vznesena námitka promlčení. Proto bylo namístě při rozhodování o nákladech řízení aplikovat § 150 o. s. ř. 4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť soud I. stupně správně vyhodnotil skutková zjištění a správně jako předběžnou otázku posoudil splnění podmínek pro mimořádné vydržení. Žalobkyně v odvolání nad rámec toho opakuje okolnosti týkající se řádného vydržení. Na danou věc naproti tomu dopadá aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, který se zabýval všemi předpoklady k mimořádnému vydržení dle § 1095 o. z., přičemž jeho závěry plně dopadají i na daný případ. V něm je zřejmé, že zhruba 50. let trvá stav, kdy předmětná část pozemku je připlocena betonovým plotem k pozemkům žalované, a to v těsném sousedství areálu bývalého ONV [obec] a nyní organizační složky státu. Všem byla situace známa a všichni ji respektovali. Rozhodnutí o mimořádném vydržení tak představuje narovnání situace z doby dávno minulé, kterým nemůže žalobkyni žádná újma vzniknout. 5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 6. Soud I. stupně postupoval v řízení bez procesních vad, a to včetně posouzení důvodnosti důkazních návrhů účastníků nebo poskytnutí procesního poučení. Rozsah jím provedeného dokazování je dostatečný k tomu, aby mohla být v právní rovině posouzena stěžejní otázka vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Vyhodnocení provedených důkazů je také v souladu s procesními pravidly plynoucími zejména z § 132 o. s. ř. Byť soud I. stupně nejdříve samostatně reprodukuje jednotlivé důkazy (viz bod 5. odůvodnění jeho rozhodnutí), jednotlivá zjištění z toho vyplývající odpovídají obsahu důkazů. Souhrnné vyhodnocení těchto skutečností, prokázaný skutkový stav věci a úvahy, na základě kterých tak soud I. stupně učinil, vyplývají z další části odůvodnění rozsudku (bod 7.), a byť je poměrně stručné, lze ho pokládat za dostatečné. A to především v důsledku toho, že tyto skutkové závěry nejsou předmětem odvolacích námitek. Pokud odvolání žalobkyně rozvádí historické okolnosti v souvislosti s užíváním předmětné části pozemku, akceptuje ve svých úvahách skutkový stav zjištěný soudem I. stupně a jenom ho dále rozšiřuje o skutkové úvahy vyplývající z přímých či nepřímých souvislostí věci (ať už jde o to, že tvrzená směna byla patrně ústní dohodou, že zde nebylo rozhodnuto o přikázání pozemku do trvalého užívání, že došlo tvarově ke změně pozemku užívaného právními předchůdci žalo