I.ÚS 2281/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2281/10 ze dne 6. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: SLOT Game a. s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 5 Afs 60/2009 - 176, a ze dne 4. 6. 2010, čj. 5 Afs 1/2010 - 163, a ze dne 4. 6. 2010, čj. 5 Afs 23/2010 - 180, a rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2009, čj. 57 Ca 59/2008 - 107, ze dne 4. 2. 2009, čj. 30 Ca 3/2008 - 111, a ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 57 Af 36/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva, zaručená čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka uvedla, že jako provozovatelka loterií a her podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o loteriích"), měla nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále "DPH") na vstupu ve smyslu § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále "ZDPH"), neboť tato ustanovení se derogací § 113 písm. b) ZDPH, k níž došlo zákonem č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále "zákon č. 109/2006 Sb."), stala od 1. dubna 2006 opět aplikovatelnými. Orgány správce daně a obecné soudy tak právní účinky derogace derogačního ustanovení podle stěžovatelky posoudily v rozporu se systematickým a logickým výkladem, judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, právní teorií a úmyslem zákonodárce. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu v dané věci. Nejvyšší správní soud pominul závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Zákon o dani z přidané hodnoty je předpisem práva veřejného a nemá dopad na právní sféru dalších soukromoprávních subjektů. Podle stěžovatelky nelze srovnávat zrušení derogačního ustanovení Ústavním soudem pro protiústavnost a zrušení zákonodárcem. Pokud Ústavní soud dovodil, že se původní právní úprava obnoví, pak per analogiam stejné důsledky musí mít i zrušení v rámci zákonodárného procesu a je nerozhodné, z jakého důvodu a kterou institucí k němu dojde. Poukaz Nejvyššího správního soudu na požadavek publikace ve Sbírce zákonů je nesprávný, neboť zákon č. 109/2006 Sb. byl uveřejněn v plném znění. Stěžovatelka tvrdí, že derogací derogačního ustanovení, které omezovalo aplikovatelnost ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH do 31. prosince 2004, došlo (od 1. dubna 2006, kdy bylo zrušeno) k obnovení jejich aplikovatelnosti a měla tak nárok na odpočet DPH na vstupu. Orgány správce daně a obecné soudy nerespektovaly právní úpravu ani obecné právní zásady in dubio pro libertate, in dubio mitius, lex specialis derogat legi generali a lex posterior derogat legi priori a zasáhly tak do jejích shora uvedených práv. Nejvyšší správní soud se nedostatečně vypořádal s její argumentací, pominul odlišný výklad vlivu zákona č. 109/2006 Sb. na obsah povinností ukládaných daňovým subjektům, zastávaný stěžovatelkou a Krajským soudem v Plzni a upřednostnil výklad zastávaný správními orgány. Na podporu svých tvrzení odkázala na právní teorii, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006 - 155, a nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že řadou platebních výměrů Finančního úřadu v Karlových Varech byla stěžovatelce vyměřena DPH za zdaňovací období prosinec 2006 až červen 2007. Její odvolání Finanční ředitelství v Plzni (dále "finanční ředitelství") vždy zamítlo. Poté co věc prošla řízením před Krajským soudem v Plzni a Nejvyšším správním soudem, Krajský soud v Plzni novým rozsudkem ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 57 Af 36/2010, žalobu stěžovatelky zamítl. Další sérií platebních výměrů Finančního úřadu v Karlových Varech byla stěžovatelce vyměřena DPH za zdaňovací období únor 2008 až květen 2008, pak za září 2007 až leden 2008. Její odvolání bylo rozhodnutími Finančního ředitelství opět zamítnuto. Její žaloby Krajský soud v Plzni rozsudky ze dne 18. 11. 2009, čj. 57 Ca 1/2009 - 118, a ze dne 22. 10. 2009, čj. 57 Ca 59/2008 - 107, zamítl. Její kasační stížnosti byly rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2010, čj. 5 Afs 23/2010 - 180, a čj. 5 Afs 1/2010 - 163, z téhož dne, zamítnuty. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, stěžovatelčiných námitek a konfrontoval je s obsahem jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka jejím prostřednictvím uplatňuje totožnou právní argumentaci, kterou již učinila obsahem svých dříve podaných opravných prostředků, zejména kasačních stížností. Žádá tak Ústavní soud o opětovné přezkoumání závěrů obecných soudů, respektive orgánů správce daně tak, jako by byl dalším stupněm v systému obecného soudnictví, jímž však, jak již bylo výše uvedeno, není. V souladu se svými kompetencemi zakotvenými Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu tak Ústavní soud přezkoumal stěžovatelkou napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení jejích shora uvedených práv a dospěl k závěru, že k takovému zásahu jimi dojít zjevně nemohlo. Meritem stěžovatelčiny argumentace je její nesouhlas s tím, jak obecné soudy, resp. orgány správce daně, posoudily právní účinky derogace § 113 písm. b) ZDPH, k níž došlo zákonem č. 109/2006 Sb. V obsáhlé ústavní stížnosti vyjmenovala jednotlivé argumenty tak, aby Ústavní soud přisvědčil jejímu názoru, že došlo k "obživnutí" původně drogovaných ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH a v posuzovaných obdobích tedy měla nárok na odpočet DPH na vstupu. Jak Ústavní soud ověřil, orgány správce daně i obecné soudy se námitkami stěžovatelky, ve všech napadených rozhodnutích, důkladně zabývaly a srozumitelně jí vysvětlily, že v rozhodné době bylo platné a účinné pouze ustanovení § 51 odst. 1 písm. j) ZDPH, neboť ustanovení § 51 odst. 1 písm.) i) a § 68 odst. 10 tohoto zákona byla zrušena v souladu s jeho ustanovením § 113 písm. b) ke dni 31. prosince 2004. Dovodily, že provozování loterií bylo proto v posuzovaných zdaňovacích obdobích plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně a stěžovatelka na něj tak u přijatých zdanitelných plnění neměla nárok. Uvedené závěry nejsou v rozporu s jazykovým a systematickým výkladem předmětných ustanovení ZDPH, respektive stěžovatelkou citovanými právními zásadami. Její jednotlivé námitky v napadených rozhodnutích precizně rozebral Nejvyšší správní soud, jehož judikatura je v této otázce ustálená, a proto na ně pro stručnost Ústavní soud pouze odkazuje. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01, ze dne 12. 2. 2002, Ústavní soud shledal, že zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu dříve zrušeného. Opačný názor by podle jeho názoru mohl vést ke vzniku