III.ÚS 2106/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2106/10 ze dne 24. 1. 2013 Slovenské důchody XXV - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Kuličkové, zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou v Praze 1, Žitná 45, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. května 2010 č. j. 3 Ads 29/2010-75 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2009 č. j. 21 Cad 135/2007-52, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícího právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. 2. Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelce byl rozhodnutím Slovenské správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 11. 1988 přiznán podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), ode dne 1. 10. 1988 starobní důchod. Stěžovatelka má a vždy měla české státní občanství, na území České republiky bydlela do roku 1984, na území Slovenské republiky až do 8. 3. 1999 (od tohoto data má opět trvalý pobyt na území České republiky). Správní orgány i obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatelky vycházely z čl. 33 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (dále také "smlouva mezi ČR a SR"), dle nějž se důchody přiznané nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky ode dne, který spadá do období před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení ČSFR. Dle správních a soudních orgánů nemohlo tedy být žádosti stěžovatelky vyhověno, neboť starobní důchod se považoval ode dne 1. 1. 1993 za důchod ze sociálního zabezpečení Slovenské republiky, přičemž z žádného právního předpisu o důchodovém zabezpečení České republiky nelze dovodit vznik nároku na starobní důchod i z českého systému důchodového zabezpečení (tzv. "vyrovnávací příspěvek"). 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že - jak argumentuje Nejvyšší správní soud - dosavadní nálezy Ústavního soudu z let 2003 až 2009, vážící se k problematice důchodů po rozdělení ČSFR, se v konkrétních případech týkaly aplikace čl. 20 smlouvy mezi ČR a SR, stanovujícího kritérium, podle kterého a kým budou hodnoceny doby zaměstnání (důchodového zabezpečení) získané v Československu, tj. do 31. 12. 1992, pro budoucí nároky vzniklé po rozdělení státu. Její případ je jiný v tom, že starobní důchod jí byl přiznán ještě podle federálních předpisů platných do konce roku 1992. Stěžovatelka nezpochybňuje, že starobní důchod jí bude až do smrti či vypovězení smlouvy mezi ČR a SR vyplácet slovenská strana. Důvodem, proč se k Ústavnímu soudu nedostaly také případy důchodců s důchody přiznanými ještě v době federace, je skutečnost, že 99,99 % takových případů bylo vyřešeno ve prospěch důchodců během několika let po rozdělení ČSFR institutem odstranění tvrdosti v pravomoci ministrů práce a sociálních věcí obou republik. Po roce 1998 však bylo podobné řešení v důsledku změny ministra značně omezeno. Stěžovatelka uvedenou možnost nemohla využít vinou táhnoucí se mezirepublikové výměny bytů. Praxi tzv. dávkové komise - poradního orgánu ministra - při posuzování žádostí o odstranění tvrdosti proto považuje za diskriminační, přičemž v jejím důsledku jí bylo odepřeno právo na přiměřené zabezpečení ve stáří. To, že se nemohla vrátit zpět do ČR alespoň do roku 1998, není dle jejího přesvědčení důvodnou skutečností pro tak velkou a jí nezaviněnou újmu na jejích právech. 4. Dle stěžovatelky, kdyby nedošlo k uzavření smlouvy mezi ČR a SR, právo na výplatu důchodu by bylo zachováno i po přestěhování ze SR do ČR a naopak. Pokud by se totiž smlouvou mezi ČR a SR nemusela řešit otázka, který z nově vzniklých států bude "federální" důchody za společné doby zaměstnání vyplácet, pak by bylo jen na nositeli pojištění toho kterého státu, aby takový důchod vyplácel podle svých vnitrostátních předpisů. 5. Stěžovatelka poukázala na mezinárodně uznávané pravidlo, že vnitrostátní předpisy ve vztahu k mezinárodní dvoustranné smlouvě mají zajistit, aby aplikací smlouvy nedošlo k poškození občanů, k újmě na výši jejich nároků. Jak Česká správa sociálního zabezpečení, tak Nejvyšší správní soud vykládají čl. 33 smlouvy mezi ČR a SR tak, že výše jednou přiznaného nároku již nemůže být měněna, protože okamžikem rozdělení státu se takový důchod stal důchodem cizího státu, a s ním nemá Česká republika již co do činění. Stěžovatelka však namítá, že její situace je jiná, neboť pobírá důchod podle smlouvy mezi ČR a SR, ale výše důchodu stanovená podle českých vnitrostátních předpisů by byla vyšší. Použití smlouvy mezi ČR a SR tak způsobilo, že došlo k porušení čl. 30 odst. 1 Listiny. 6. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že situace stěžovatelky je zcela totožná se situací jejího manžela, jehož ústavní stížnost byla odmítnuta jako neopodstatněná v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2105/10 ze dne 9. 12. 2010. Nejvyšší správní soud proto vyjádřil přesvědčení, že rovněž nyní podaná stížnost by měla být odmítnuta ze stejných důvodů. 7. Rovněž Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2012 odkázala na předchozí usnesení Ústavního soudu s tím, že starobní důchody, na něž vznikl nárok, a které byly vyměřeny ještě za trvání federace, se považují za vypořádané. Výše důchodu po přestěhování stěžovatelky do ČR pak byla ovlivněna kursovým přepočtem a odlišnými předpisy o zvyšování důchodů, které nabyly účinnosti po 31. 12. 1992 v obou nástupnických státech, nikoliv aplikací čl. 33 smlouvy mezi ČR a SR. Pro dorovnání rozdílů tak Česká správa sociálního zabezpečení neshledává opory. 8. K vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení zaslala stěžovatelka repliku, v níž uvedla, že snahou stěžovatelky a jejího již zemřelého manžela (jehož ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 2105/10) bylo úsilí o zajištění zákonné výše důchodu, tj. důchodu podle předpisů vlastního státu. Poukázala na to, že je zcela obvyklým principem po rozdělení společných států, že rozhodující pro řešení vztahů, vyplývajících ze systémů sociálního zabezpečení, je trvalý pobyt aktuální, nikoliv k okamžiku rozdělení federace (SSSR, SFRJ). To se podle stěžovatelky týká též valorizace, která by se měla řídit státem, kde důchodce trvale žije, nikoliv kde kdysi žil. Stěžovatelka proto uzavřela, že trvá na porušení zásady přiměřenosti hmotného zabezpečení ve stáří dle čl. 30 Listiny. II. 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. 10. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správního orgánu, krajského soudu a Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl svědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. 11. Argumentace ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu stěžovatelky s "existencí" smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, zejména s jejím čl. 33, v jehož důsledku, jak se domnívá, jí nebyl přiznán starobní důchod (vyrovnávací příspěvek) podle českých předpisů o důchodovém pojištění (příslušnou žádost stěžovatelky zamítla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 17. 7. 2007 č. j. 345 518 438/428 s odvolání na § 4 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Rovněž má výhrady vůči postupu Ministerstva práce a sociálních věcí, které nenapravilo nespravedlnost cestou odstranění tvrdosti. 12. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí neshledal, že by v souvislosti s projednáváním a rozhodováním o nároku uplatněném stěžovatelkou došlo k porušení jej