III.ÚS 274/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 274/25 ze dne 12. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROSTOR, a. s., sídlem Čimická 317/90, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 8 Afs 132/2023-74, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Finanční úřad pro hl. město Prahu (dále jen "správce daně") vydal ve dnech 17. - 20. 2. 2020 celkem 23 dodatečných platebních výměrů, kterými uložil stěžovatelce povinnost uhradit DPH v celkové výši 28 250 160 Kč a penále 5 650 032 Kč za zdaňovací období leden 2016 až srpen 2017 a říjen 2017 až prosinec 2017. Správce daně neuznal nárok stěžovatelky na odpočet DPH, jelikož dospěl k závěru, že nebyl uplatněn v souladu s § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. 3. K odvolání stěžovatelky rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1. 6. 2021 č. j. 21271/21/5300-22442-712851 tak, že jej zamítlo. 4. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 3. 2022 č. j. 11 Af 40/2021-103 zamítl (dále jen "první rozsudek městského soudu"). 5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2023 č. j. 8 Afs 92/2022-239 (dále také "zrušující rozsudek NSS") tak, že první rozsudek městského soudu zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a též pro nezákonnost. Věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 6. Městský soud žalobu opět rozsudkem ze dne 11. 5. 2023 č. j. 11 Af 40/2021-205 zamítl (dále jen "druhý rozsudek městského soudu"). 7. Proti tomuto rozsudku byla stěžovatelkou podána kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou stěžovatelčinu námitku týkající se údajně nesprávného posouzení v daňovém řízení provedených důkazů městským soudem. Stěžovatelka absenci či přílišnou obecnost smluvní dokumentace vysvětluje tak, že potřebné listiny neměla k dispozici kvůli probíhajícímu trestnímu řízení, což však (aniž by ji v tom cokoliv bránilo) neuvedla v řízení před městským soudem a Nejvyšší správní soud konstatoval nepřípustnost této kasační námitky (viz bod 28 napadeného rozsudku). Kasační soud dále odmítl argumentaci stěžovatelky s tím, že ve svém zrušujícím rozsudku jednoznačně vyslovil, že sporná je pouze identita dodavatelů plnění. Uvedl, že se touto otázkou věcně nezabýval z důvodu nepřezkoumatelnosti prvního rozsudku městského soudu (viz bod 32 napadeného rozsudku). Tvrzení stěžovatelky, že městský soud nepřevzal závěry správce daně, Nejvyšší správní soud vyvrátil a prostřednictvím citací doložil, že závěry obou výše zmíněných daňových orgánů se shodují (viz bod 46 rozsudku napadeného rozsudku). Ke kasační námitce ohledně neunesení důkazního břemena stěžovatelkou stran prokázání identity skutečného dodavatele Nejvyšší správní soud shledal, že jak z rozhodnutí daňových orgánů, tak z rozsudků městského soudu, plyne jasný závěr, že jsou dány pochybnosti nejen o identitě skutečného dodavatele, ale i o skutečném poskytnutí zdanitelného plnění (viz bod 66 napadeného rozsudku). II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že se městský soud ve svém druhém rozsudku, potažmo Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, neřídily názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku. Stěžovatelka považuje za naprosto stěžejní, že otázka existence plnění a jeho rozsahu explicitně a závazně vyplývala ze zrušujícího rozsudku NSS, a to, že o existenci plnění nebylo pochyb. Neprokázaná tedy byla pouze identita dodavatele. V tomto duchu tak formulovala i svou v pořadí druhou kasační stížnost. Z tohoto důvodu ji překvapil napadený rozsudek, podle kterého v řízení nikdy nebyly odstraněny pochyby o samotné existenci úklidových služeb. Tento závěr je však podle ní chybný. Stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje povinnost městského soudu (stanovenou zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu) aplikovat rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie s. r. o. (dále jen "Kemwater"), když podle konstantní judikatury toto přichází do úvahy jen v případě, že je otázka dodavatele jedinou spornou okolností. Stěžovatelka uzavírá, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem posunul celý předmět řízení do roviny, kterou stěžovatelka po celou dobu považovala za nespornou, což má podle jejího názoru za následek porušení jejího legitimního očekávání a je to v rozporu s předvídatelností soudního rozhodnutí. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). 11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 12. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 13. Ústavní soud konstatuje, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou ústavně souladné, řádně odůvodněné, a to i odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a SDEU; jsou také dostatečně obsáhlé. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu za případné. Ústavní soud neshledal, že by zamítnutím kasační stížnosti bylo porušeno legitimní očekávání stěžovatelky, potažmo došlo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu. Námitka stěžovatelky o pochybení městského soudu ve druhém rozsudku, ohledně údajného neřízení se vysloveným právním n