III.ÚS 2775/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2775/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Landy a Jaroslava Landy, zastoupených JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2025 č. j. 22 As 77/2025-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského úřadu Ústeckého kraje, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž základního práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé současně navrhli, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost nejen napadeného rozhodnutí, ale i jemu předcházejícího rozhodnutí krajského soudu, jakož i správních rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že stavební úřad nařídil podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2023, stěžovatelům, jakožto spoluvlastníkům stavby, rozhodnutím ze dne 20. 6. 2024 odstranění všech provedených stavebních úprav stavby pro administrativu (dále též "stavba" nebo "budova"). V prvé řadě šlo o stavební úpravu střechy, spočívající ve změně původní rovné střechy na sedlovou, s hřebenem v podélném směru, opatřenou plechovou krytinou. Tuto změnu provedl původní majitel stavby. Stěžovatelé pak provedli stavební úpravy spočívající ve vybudování vnitřních příček, čímž každou místnost rozdělili na dvě menší, z toho jednu s kuchyňskou linkou. Každou z takto vzniklých jednotek vybavili i hygienickým zázemím (vana, toaleta nebo sprchový kout) a samostatným vchodem. Provedli též výměnu vnitřních instalací (voda, elektřina a kanalizace). Stěžovatelé se proti rozhodnutí stavebního úřadu bránili odvoláním. Namítali, že nemovitost zakoupili v roce 2011 a provedli pouze ty úpravy, které nevyžadovaly povolení ani ohlášení. Zároveň uváděli, že stavební úřad o existenci stavebních úprav provedených před rokem 2011 věděl a mlčky je toleroval. Krajský úřad Ústeckého kraje (vedlejší účastník) však odvolání stěžovatelů zamítl. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem posléze žalobu stěžovatelů rozsudkem ze dne 16. 4. 2025 č. j. 141 A 26/2024-50 zamítl jako nedůvodnou. Stavební úřad v řízení o odstranění stavby nemusel zohlednit délku doby, která od provedení stavby proběhla. Z ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona totiž jasně vyplývalo, že stavební úřad nedisponoval správním uvážením ohledně nařízení odstranění stavby. Pro nařízení odstranění stavby nebo stavební úpravy byla rozhodná pouze skutečnost, že se jednalo o stavbu nebo stavební úpravu provedenou bez povolení nebo v rozporu s povolením. Dobrou víru je zpravidla způsobilé založit aktivní jednání subjektu, nikoliv jeho pasivita. Tvrzené povědomí stavebního úřadu o existenci stavební úpravy spočívající ve změně střechy nemohlo založit jejich legitimní očekávání. Důvodnou krajský soud neshledal ani argumentaci ohledně nepřiměřenosti nařízení odstranění stavby, v rámci které poukazovali na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1856/19, protože se jednalo o skutkově odlišnou situaci. Zatímco v případě posuzovaném Ústavním soudem došlo v mezičase ke změně právní úpravy, která již nevyžadovala pro namítaný typ stavby povolení, v případě stěžovatelů k žádné změně nedošlo a stavební úpravy byly stále podmíněny povolením (v nejširším smyslu slova). V souzené věci nebylo rozhodné zjištění, jakým způsobem byla budova fakticky užívána, ale posouzení, zda stavební úpravy, které stěžovatelé provedli, umožňují stavbu užívat k bydlení. Jelikož provedené stavební úpravy umožňují užívat stavbu za účelem bydlení, a tedy za jiným účelem než administrativním, jedná se o změny podle § 104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, které podléhaly ohlášení stavebnímu úřadu. Ke změně způsobu užívání navíc došlo i fakticky, protože na adrese stavby jsou přihlášeny k trvalému pobytu osoby pobírající dávky státní sociální podpory, způsob užívání prokazují i poznatky policie, která na místě opakovaně šetřila protiprávní jednání osob, které v budově žijí. 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelů rovněž nepřisvědčil a napadeným rozsudkem ji zamítl. Rozhodnutí krajského soudu podle něj netrpí vadou nepřezkoumatelnosti a není ani zatíženo jinou vadou řízení. Vymezil rozdíl mezi řízením o odstranění stavby a řízením o jejím dodatečném povolení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stavební zákon nestanovil objektivní promlčecí lhůtu, po jejímž uplynutí by stavební úřad nemohl přistoupit k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavební úpravy nebo k nařízení jejího odstranění podle § 129 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Nestanovil ani povinnost stavebního úřadu přihlédnout v řízení o odstranění nepovolené stavby k délce doby, která od jejího provedení uplynula. Uvedené je projevem veřejného zájmu na zákonnosti staveb a jejich provádění v souladu s opatřením či povolením. Námitky stěžovatelů týkající se tvrzeného legitimního očekávání nebo dobré víry nebyly nedůvodné a na tomto závěru nemohly nic změnit. 5. Nejvyšší správní soud ve vztahu k charakteru stavebních úprav vedoucích ke změně v užívání části stavby a nařízení jejich odstranění, v případě, že stavebník nesplnil svou ohlašovací povinnost, uzavřel, že vedlejší účastník i krajský soud správně posoudili charakter provedených stavebních úprav. Pro zjištění, zda stavební úprava vyžaduje ohlášení podle § 104 odst. 1 písm. d) stavebního zákona není určující, jak je následně stavba fakticky využívána. Podstatné je, zda se jednalo o úpravy umožňující změnu v užívání stavby nebo její části. V posuzovaném případě došlo k vytvoření samostatných jednotek s hygienickým zázemím a samostatnými vchody, tedy k úpravám, které umožňují stavbu užívat i k účelu bydlení, nikoliv pouze k účelům administrativním. V řízení bylo navíc na základě poznatků policie spolu s informacemi o trvalém pobytu osob pobírajících dávky státní sociální podpory dostatečně prokázáno, že ke změně účelu v užívání stavby fakticky došlo, přičemž bez provedení uvedených stavebních úprav by stavbu k bydlení nebylo možné využívat. 6. Ke způsobu vyhlášení rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud podotknul, že "z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že krajský soud napadený rozsudek vyhlásil bez jednání zveřejněním tzv. zkráceného znění na úřední desce. To sestává pouze z výroku a poučení. Takový způsob vyhlášení rozsudku je ovšem v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy [nález ÚS ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18 (N 115/94 SbNU 370) a rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2019 č. j. 3 Azs 201/2018-35, bod 16]. Zmíněná vada řízení před krajským soudem sice neměla vliv na zákonnost rozsudku (rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2019 č. j. 3 Azs 201/2018-35), přesto však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné, krajský soud na nesprávné vyhlášení rozsudku upozornit." II. Argumentace stěžovatelů a vyjádření k ústavní stížnosti 7. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zjednodušeně řečeno uvádí, že sedlová střecha byla postavena předchozím majitelem v 80. letech, přičemž podle vyjádření vlastníka, resp. ředitele státního podniku, "došlo k výstavbě zcela legálně". Stavba existuje v této podobě dlouhodobě a stěžovatelé byli v dobré víře. Nejvyšší správní soud se proporcionalitou zásahu (v podobě odstranění stavby) odmítl zabývat, a učinil tak pouze formalisticky. Nařízení odstranění střechy znamená faktickou demolici střechy a ohrožení existence celé stavby. Nařízení odstranění vnitřních úprav, které stavební povolení nevyžadují a navíc slouží k dovolenému účelu (jde o administrativní budovu), je zcela v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud opomněl zohlednit legitimní očekávání stěžovatelů a bagatelizoval pasivitu správních orgánů. Stěžovatelé nejsou schopni oponovat stavebnímu úřadu ohledně neexistence dokladů v archivu. Stejně tak není možné akceptovat závěr o tom, že předchozí vlastník měl stěžovatelům dodat kompletní dokumentaci. Nutno podotknout, že se jednalo o státní podnik a objekt prodával likvidátor státního podniku po mnoha letech od ukončení provozu. Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud rozsudek vyhlásil pouze zveřejněním zkráceného znění na úřed