Ústavní soud III.ÚS 2819/24 – Spotřebitelský úvěr

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a 5 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě, čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka poskytuje spotřebitelské úvěry na bydlení podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), tj. zajištěné nemovitou věcí nebo věcným právem k nemovité věci. Česká národní banka (dále jen "ČNB") provedla u stěžovatelky kontrolu, během které shledala porušování zákona o spotřebitelském úvěru a zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "AML zákon"). V návaznosti na kontrolní zjištění ČNB zahájila se stěžovatelkou přestupkové řízení pro porušení povinností ve 14 případech při poskytování spotřebitelských úvěrů na bydlení a povinností v oblasti AML. Dne 9. 9. 2022 vydala ČNB, jako správní orgán prvního stupně, napadené rozhodnutí, kterým stěžovatelce podle § 154 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru uložila úhrnnou pokutu ve výši 2 500 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení, neboť ji shledala vinnou z přestupků podle § 154 odst. 1 písm. e), § 154 odst. 1 písm. i), § 153 odst. 1 písm. t), § 148 odst. 1 písm. b), § 154 odst. 1 písm. w) a § 154 odst. 1 písm. r) zákona o spotřebitelském úvěru a přestupků dle § 48 odst. 3 písm. a), § 48 odst. 1 a § 48 odst. 4 písm. a) AML zákona. Stěžovatelka proti prvostupňovému rozhodnutí podala rozklad, který bankovní rada České národní banky napadeným rozhodnutím ze dne 19. 1. 2023, až na změnu v datu v části výroku I, zamítla.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud konstatoval, že poskytovatel úvěru musí uchovávat dokumentaci takovým způsobem, aby byl schopen splnění požadavků § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru doložit. Stěžovatelka v posuzované věci však potřebné dokumenty nearchivovala a relevantní podklady ve většině případů nedoložila. Městský soud dále rozhodl, že naplnění skutkové podstaty přestupku bylo založeno na tom, jak stěžovatelka v praxi úvěruschopnost reálně posuzovala, nikoliv na tom, zda postupovala v rozporu s vlastní směrnicí. Postupem stěžovatelky založeném na odhadu budoucích nákladů za použití ukazatele životního minima, stěžovatelka nedostatečně zohlednila konkrétní situaci u jednotlivých klientů. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.

Stěžovatelka tvrdí, že požadavky podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru splnila, neboť vyvinula dostatečné úsilí, aby prověřila úvěruschopnost každého klienta, a to zejména nahlédnutím do příslušných registrů a kontrolou jimi předložených dokumentů, což následně stvrdila vyplněním tzv. ověřovacího formuláře.

ČNB při výkonu své veřejné moci ve vrchnostenském postavení nejprve během licenčního řízení autoritativně přezkoumala znění vnitřní směrnice S-19 a osvědčila, že je v souladu s § 15 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a upravuje postupy a pravidla pro dodržování AML povinností. Následně ČNB během výkonu své kontrolní pravomoci od tohoto původního stanoviska zcela odhlédla, hodnotila znění směrnice S-19 jinak a z tohoto pak dovodila odpovědnost stěžovatelky za správní přestupky. Stěžovatelka tak trvá na nutnosti zohlednit existenci její dobrou víru založenou licenčním řízením.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních orgánů i správních soudů a opakování námitek uplatněných v předchozích řízeních, které byly řádně vypořádány. Ústavnímu soudu nepřísluší posouzení nastalé situace a její (ne)podřazení pod příslušnou úpravu přestupků podle zákona o spotřebitelském úvěru a AML zákona, neboť to náleží do kompetence správních orgánů a správních soudů, nikoli Ústavního soudu. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že poskytovatel úvěru, v případě kdy je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková [např. nálezy ze dne 3. 11. 2020 Pl. ÚS 10/17 (N 202/103 SbNU 9) a ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334)]. Posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy je krokem umožňujícím zabránit nežádoucím účinkům spojeným se získáním úvěru spotřebiteli, kteří z objektivních důvodů nejsou schopni plnit své závazky. Poskytovatel by si proto měl tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmů ověřit. Jde-li o kvalitu a rozsah zjišťovaných informací, musí jít o informace nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené.

Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "SDEU") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice") a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v originále "the burden of proving") posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady). Tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Vzhledem k tomu, že § 86 zákona o spotřebitelském úvěru transponuje čl. 8 směrnice v režimu úplné harmonizace, členské státy nesmí zavádět vnitrostátní pravidla, která se od pravidel obsažených ve směrnici odchylují, a to ani ve prospěch spotřebitele (bod 32 rozsudku Nejvyššího správního soudu).

Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tom, že z důvodu neexistence metodiky vydané ČNB, postupovala při posuzování úvěruschopnosti žadatelů o spotřebitelský úvěr v souladu se svojí směrnicí S-19, kterou považovala za závaznou a o jejíž správnosti neměla důvod pochybovat, neboť byla předmětem přezkumu ČNB v rámci licenčního řízení. Správní soudy se v napadených rozsudcích s názorem stěžovatelky neztotožnily. Stěžovatelce osvětlily, že při ověřování úvěruschopnosti žadatelů o nebankovní spotřebitelský úvěr je rozhodující obsah a interpretace zákona. Stěžovatelka musí postupovat primárně podle zákona, a to bez ohledu na úpravu postupů ve vnitřních předpisech. Stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí, že správní orgány pravidla směrnice S-19 přímo nepopíraly. Naplnění skutkové podstaty projednávaných přestupků bylo založeno na tom, jak stěžovatelka v praxi posuzovala konkrétní okolnosti každého případu, a ne na tom, zda postupovala v rozporu se svými formalizovanými postupy stanovenými vnitřním předpisem. Správní soudy také s odkazem na § 15 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru konstatovaly, že schválený vnitřní předpis nemůže mít absolutní povahu bez ohledu na pozdější vývoj právní úpravy a praxe či konkrétní okolnosti každého případu. Na řádně odůvodněných závěrech správních orgánů a soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Správní soudy se věcí řádně zabývaly, při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu a rozsudky řádně odůvodnily.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.