19 CO 86/2021-118 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni A částku ve výši 26.334 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni A další částku ve výši 204.000 Kč, se zamítá. III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni B částku ve výši 90.167 Kč, se zamítá. IV. Žalobkyně A je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 63.159 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované. V. Žalobkyně B je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 42.688,80 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované. 2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho zamítavým výrokům, jakož i proti výrokům nákladovým, podaly odvolání žalobkyně. Polemizovaly v něm se závěry soudu I. stupně, předně s tím, že neunesly důkazní břemeno, pokud tvrdily, že osobou obohacující se z bezdůvodného obohacení byla právě žalovaná. Pokud byl soud tohoto názoru, opomněl je náležitě poučit tak, aby mohly předkládat další důkazy, které měly připravené k dispozici. Tento postup soudu I. stupně vytýkaly z procesně-právního hlediska a současně opakovaly svou před soudem I. stupně prezentovanou argumentaci, že měly právě se žalovanou uzavřenou nájemní smlouvu a po jejím vypovězení to byla právě žalovaná, kdo nadále užíval předmětné nemovitosti, které měla doposud v nájmu, a proto je právě po žalované požadováno uhrazení bezdůvodného obohacení ve stejné výši, jako činilo sjednané nájemné. Žalobkyně tedy zopakovaly svá tvrzení, že žalovaná předmětné nemovitosti nikdy neopustila a po celou dobu je užívala a užívá dodnes, když žalovaná svou procesní obranu vedla záměrně zcela účelově, kdy jí povědomí o majetkové situaci partnera [jméno] [příjmení] přivedlo na myšlenku, že by si z další exekucí věděl rady a její podnikání by tak mohlo nadále pokračovat bez větších finančních nákladů. Další rovina tvrzení žalobkyň spočívala v tom, že částečnými úhradami, a to částkou 76 000 Kč, jakožto splátkou dlužného nájemného a dále částkou 18 000 Kč, jakožto úhradou za užívání nemovitosti za leden 2020, žalovaná uznala svůj dluh vůči nim, za což lze považovat i fakt, že se proti přísudečné části vydaného rozsudku neodvolala. Tím, že žalovaná nájemné za leden 2020 v částce 18 000 Kč uhradila, došlo z její strany k uznání obvyklé výše měsíčního nájemného, tj. výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Do doby zahájení soudního sporu žalovaná ani ničeho nenamítala proti výši nájemného ani proti výši celkové dlužné částky. Důvod, proč se žalovaná s žalobkyněmi nedohodla na splátkovém kalendáři, byl toliko ten, že žalovaná nabízela příliš nízké měsíční splátky poměrně vysokého dluhu bez možnosti svůj závazek zajistit. Dále žalobkyně tvrdily, že žalovaná tak do doby zahájení soudního sporu ani jednou nezpochybnila jejich nároky, čímž jasně deklarovala svůj osobní postoj k celé věci. Navrhly, aby odvolací soud napadený rozsudek v přezkoumávané části změnil tak, aby žalobnímu návrhu vyhověl v celé výši, tedy i vzhledem k plnění žalobkyni a/ aby přiznal celou žalovanou částku nad rámec toho, co již částečně bylo I. výrokem rozsudku přiznáno. 3. Žalovaná v písemném vyjádření k podanému odvolání naopak setrvala na konstrukci své obrany postavené zejména na tvrzení, že předmětné nemovitosti byly již od roku 2006 až do roku 2020 užívány p. [jméno] [příjmení] a žalobkyně o této skutečnosti prokazatelně věděly. Žalobkyně jí nemovitosti k užívání nikdy nepředaly a ona je ani nikdy neužívala. V nemovitostech byla kontinuálně umístěna provozovna hostinského zařízení p. [příjmení], což prokazuje mimo jiné i výslech žalobkyně b/ p. [příjmení], která sama vypověděla, že protože se jednalo o pokračování nájemní smlouvy, pronajaté prostory žalované nepředávala, neviděla to jako nutné, protože tam žalovaná byla i předtím. Když vypršela smlouva s p. [příjmení], požádal je, aby novou smlouvu uzavřely s žalovanou, s čímž ony neměly problém. O smlouvách a nájemném jednala ona (žalobkyně b/) a [anonymizováno] [příjmení], jednaly s p. [příjmení], protože to tak bylo zavedené. Z tvrzení samotných žalobkyň tedy vyplývá, že v nemovitostech byla historicky a dlouhodobě umístěna provozovna p. [příjmení] a i po uzavření nájemní smlouvy s žalovanou v roce 2016, se tato situace nijak nezměnila. O předmětné nájemní smlouvě jednal p. [příjmení], nikoliv žalovaná. Žalobkyně začaly kontaktovat žalovanou až ve chvíli, kdy p. [příjmení] přestal plnit své závazky, jak vyplývá z výslechu účastníků a svědkyně, kdy žalobkyně b/ opět vypověděla, že dlužné částky řešila s p. [příjmení], ale v roce 2018 jí přestal brát telefony, když získala telefon na žalovanou, telefonicky ji upozornila, že dluží na nájemném, a pokud budou tento problém řešit, bude chtít dluh po ní. I p. [příjmení], svědkyně, vypověděla, že zkraje nedoplatky, případně spolupráci, řešily s p. [příjmení], a to telefonicky, posléze s ní p. [příjmení] nechtěl mluvit. Z uvedených výpovědí má tak žalovaná za zcela zjevné, že žalobkyně velmi dobře věděly, že uživatelem nemovitosti není ona, ale p. [příjmení], s tímto vědomím totiž písemně potvrdily předmětnou nájemní smlouvu. Žalovaná se tak možná zavázala podpisem nájemní smlouvy k úhradě nájemného v ujednané výši, ale nemovitosti jí nikdy nebyly předány do užívání. Ze všech provedených důkazů vyplývá, že uživatelem nemovitostí byl p. [příjmení], jakožto další (písemně nedeklarovaný) účastník smlouvy a reálný nájemce. Soud I. stupně tak zcela správně zhodnotil, že žalovaná po ukončení nájmu nebyla uživatelem nemovitosti a nemohla se tak na úkor žalobkyň bezdůvodně obohatit. Pokud byla v provozovně aktivní, působila zde pouze jako personál, pracovala pro p. [příjmení]. Z její přítomnosti v provozovně vyplývá jediná věc, a to že po podpisu nájemní smlouvy s ní se na reálném užívání nemovitosti nic nezměnilo. Jak potvrzovaly i žalobkyně, uživatelem byl i s vědomím žalobkyň trvale p. [příjmení]. Pokud šlo například o zasílání nájemného z jejího účtu, tuto skutečnost v řízení jednoznačně vysvětlila a doložila tak, že žila s p. [příjmení] ve společné domácnosti a je matkou jeho dítěte, z těchto důvodů mu umožňovala užívat její bankovní účet pro bezhotovostní platby, neboť p. [příjmení] z důvodu svých majetkových poměrů nechtěl držet vlastní bankovní účet. Tento jejich blízký osobní vztah byl však ukončen v dubnu 2018, tedy ještě před výpovědí nájmu. Žalobkyně samy přitom platby z tohoto účtu označovaly jménem p. [příjmení], což opět svědčí o skutečném uživateli nemovitosti i dle vědomí žalobkyň. Žalovaná tak shrnula, že z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že nebyla nikdy uživatelem nemovitostí, ale že tímto byl p. [příjmení], který byl i faktickým účastníkem nájemní smlouvy a nájemcem. I dle slov žalobkyň se jednalo o prodloužení jeho nájmu a o podmínkách smlouvy jednaly s ním. Ona smlouvu podepsala jen z důvodu blízkého vztahu s p. [příjmení], nikoliv s vůlí být uživatelem nemovitosti, o čemž žalobkyně věděly. Ona tak nemohla prokazovat vrácení nemovitostí po ukončení nájmu, neboť nemovitosti jí navzdory podpisu nájemní smlouvy nikdy k užívání nebyly předány a ona je nikdy reálně neužívala. Pokud žalobkyně poukazují na její jednání předcházející podání žaloby, při kterém se snažila vyrovnat dluhy p. [příjmení] a toto její jednání se dokonce snaží kvalifikovat jako uznání dluhu, jsou takové argumenty rozporné s dobrými mravy, aby její snaha celý spor vyřešit smírně byla využívána a interpretována v její neprospěch. Ona se jen snažila předejít soudním sporům a vyřešit věc smírně, když v této souvislosti se jí otevřela možnost převzít provozovnu v nemovitostech po p. [příjmení] a s pomocí výnosů z jejího provozu urovnat vztahy se žalobkyněmi. Pokud tedy s odstupem dobrovolně hradila některé částky za užívání nemovitostí po ukončení nájmu, činila tak pouze v rámci jednání se žalobkyněmi o uzavření nové nájemní smlouvy, na základě které by nyní mohla skutečně nemovitosti užívat ona sama. Navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu potvrzen. 4. Žalobkyně v replice k písemnému vyjádření žalované ozřejmily některé podrobnosti z jednání se žalovanou ohledně možnosti žalované v nemovitosti následně po ukončení smlouvy v roce 2018 podnikat, když žalovaná se snažila o uzavření nové nájemní smlouvy s odůvodněním, že ji žalobkyně připravují o jediné živobytí. Žalobkyně avšak cítily obavu z případné odpovědnosti za havarijní stav budovy, proto se rozhodly proti žalované žalobu na vyklizení, včetně návrhu na vydání předběžného opatření, podat, čímž chtěly omezit svoji případnou odpovědnost za škodu. V této době byly současně osloveny zájemcem o koupi nemovitosti, přičemž tento na prodej velice spěchal, prodej se nakonec realizoval. Teprve na základě podané žaloby přišla žalovaná s další verzí své obrany – tentokrát ji žalobkyně nepřipravovaly o její živobytí, ale celý nájem si vymyslely a žalovaná nemovitosti nikdy neužívala, neměla tedy proč platit nájemné. Pro ně byla tato o