44 CO 209/2019-529 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce původně proti žalovanému [příjmení] [jméno] odškodnění nemajetkové újmy dle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) ve výši 1 000 000 Kč, jež mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícího v zahájení nezákonné daňové exekuce a ve zveřejnění nepravdivé a difamační„ omluvy“ na úřední desce městského úřadu. 2. Žalobce pak na základě konstantně zastávaného názoru jak odvolacího, tak Nejvyššího soudu v dalším průběhu řízení, navrhl záměnu účastníků na straně žalované (návrh došel soudu dne [datum]). Soud I. stupně jeho návrhu vyhověl a usnesením ze dne 5. 12. 2017, č. j. 27 C 102/2007-407 ve smyslu ust. § 92 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) připustil, aby do řízení na místo žalovaného Města Kuřim vstoupila Česká republika, jednající Ministerstvem dopravy. 3. Nově vstoupivší žalovaný pak uplatnil námitku promlčení, kterou soud I. stupně s ohledem na úpravu promlčení daného nároku dle ust. § 32 OdpŠk shledal důvodnou – šestiměsíční subjektivní promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě a z obsahu žaloby bylo třeba dovodit, že v okamžiku jejího podání u soudu dne [datum] žalobce měl potřebné informace k dispozici, tedy informace o nesprávném úředním postupu i o subjektu, který se ho měl dopustit, rovněž tak o vzniku nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že vůči žalované [příjmení] účinky podání žaloby nastaly až dnem [datum], tedy po uplynutí cca 10 let od tohoto okamžiku, nárok byl promlčen. 4. Žalobcem namítaný rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy soud I. stupně neshledal opodstatněným, a to po podrobném rozboru judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu k dané problematice se vztahující. 5. S ohledem na důvodně uplatněnou námitku promlčení byla žaloba zamítnuta. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. namítal vadné právní posouzení věci. Vytýká soudu I. stupně, že při rozebírání relevantní judikatury Ústavního soudu, týkající se této otázky, postupoval jednostranně v neprospěch žalobce a akcentoval skutkové rozdíly mezi judikovanými věcmi a věcí rozhodovanou, místo aby se zaměřil na právní podobnost případů. Zdůraznil, že v době, kdy podával žalobu, vycházel při úvaze o pasivní věcné legitimaci z dikce zákona a nemohl tušit, že se později ustálí doktrinální a judikatorní výklad, který tuto dikci fakticky popře. Nejedná se tudíž o jeho pochybení, resp. pochybení jeho právního zástupce, ale výklad, dovozující pasivní věcnou legitimaci státu, je překvapivý. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2026/16, dle kterého„ ….. institut dobrých mravů je jakousi otevřenou branou, kterou mohou být do podústavního práva vpuštěny ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy vklad zákona vede k nespravedlivým, či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům ….“ má za to, že nemohl tušit, jaká výkladová praxe později převládne a bylo by hrubou nespravedlností, kdyby měl nyní nést následky svého„ správného“ rozhodnutí. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. 7. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání se ztotožnila s rozhodnutím soudu I. stupně. Konstatovala, že v daném případě nejsou dány takové výjimečné okolnosti, pro které by mělo být na vznesenou námitku promlčení pohlíženo jako na rozpornou s dobrými mravy, kdy judikatura se kloní k tomu, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčení doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřené tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a z důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Má za to, že o otázce pasivní legitimace byl žalobce v průběhu řízení podrobně informován, vůči žalované však nárok uplatnil až podáním ze dne [datum], současně s podáním návrhu na záměnu účastníků řízení a k marnému uplynutí promlčecí doby tak došlo výlučně v důsledku jednání žalobce. Uplatněním námitky promlčení nedošlo ani k nepřiměřeně tvrdému postihu žalobce, když k uplynutí promlčecí doby došlo před 10 lety, přičemž šestiměsíční promlčecí doba u nároků z nemajetkové újmy je stanovena zákonem č. 82/1998 Sb. proto, že dopad újmy se s ohledem na její charakter postupem času snižuje. Nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že by soud I. stupně rozebíral judikaturu jednostranně v neprospěch žalobce, když dle žalované je soud v judikatuře povinen reflektovat její nosné důvody, aby mohl být judikát aplikovatelný na posuzovaný případ. Soud I. stupně po rozboru jednotlivých judikátů právě na základě skutkových okolností dospěl k závěru, že tyto nelze na případ žalobce použít. Navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 8. Při jednání odvolacího soudu žalobce ještě rozšířil své odvolací argumenty ohledně běhu promlčecí doby, kdy namítal, že podáním žaloby u soudu dne [datum] dále neběžela, a to zejména s ohledem na situaci, kdy byla sporná otázka pasivní legitimace, což bylo způsobeno nejednoznačností komentářové literatury a chybějící judikaturou. Tato otázka pak byla postupně vyjasňována v průběhu řízení, kdy první podrobnější myšlenku uvedl Nejvyšší soud v roce 2013 a v té době žalobce navrhoval zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu dopravy, přičemž tomuto jeho návrhu tenkrát odvolací soud nevyhověl. Žalobce má za to, že otázka pasivní legitimace byla definitivně vyřešena až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum] a na tomto základě pak žalobce navrhl záměnu účastníků a uplatnil nárok u Ministerstva dopravy. Považuje tak za rozporné s dobrými mravy a nepřiměřenou tvrdost, pokud by soud počítal běh promlčecí doby i během nevyjasněné otázky pasivní legitimace, neboť by nebylo spravedlivé, pokud by k promlčení došlo dříve, než se poškozená osoba dozví, kdo za škodu skutečně odpovídá. 9. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i průběh řízení jeho vydání předcházející z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, učinil závěr, že odvolání není důvodné. 10. Žalobce své odvolací námitky založil na tom, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil jeho argumentaci proti uplatněné námitce promlčení, spočívající v tom, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a to z důvodu -) že v době podání žaloby byla otázka pasivní legitimace pro uplatnění daného nároku nejasná s ohledem na dikci ust. § 8 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, kdy odpověď nedávala ani komentářová literatura, či soudní judikatura, -) že v řízení tak bylo sporné, proti komu má žaloba směřovat a tato otázka byla definitivně vyřešena až rozhodnutím Nejvyššího soudu z [datum] a z tohoto důvodu nejasnosti ohledně pasivní legitimace by považoval za rozporné s dobrými mravy a za nepřiměřenou tvrdost, pokud by soud přisvědčil běhu promlčecí doby i za dobu řízení, kdy otázka pasivní legitimace byla nejasná, neboť by nebylo spravedlivé, pokud by k promlčení došlo dříve, než se poškozená osoba dozví o tom, kdo za škodu odpovídá. Dále je soudu I. stupně žalobcem vytýkáno, že relevantní judikaturu, týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, vyložil v neprospěch žalobce, neboť akcentoval skutkové rozdíly, aniž by se zaměřil na právní podobnost případů. 11. Tuto argumentaci žalobce, resp. jeho právního zástupce, odvolací soud považuje za účelovou a neakceptovatelnou, mající za cíl napravit pochybení žalobce v označení pasivně legitimované osoby dovoláváním se dobrých mravů. 12. Především je možno uvést, že soud I. stupně se velice podrobně zabýval problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v judikatuře jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu a pokud nenašel takové rozhodnutí, které by bylo možno na daný případ použít, pak to není jeho vinnou, ale vyplývá to ze specifických okolností daného případu, zejména ze specifických důvodů, na nichž žalobce své námitky zakládá. 13. Žádný z nalezených judikátů totiž neřeší otázku uplatnění námitky promlčení za situace, kdy by bylo sporné, kdo je v řízení pasivně legitimován a tato otázka je pak postavena na jisto až poté, co je nárok vůči jinému subjektu, který měl být správně označen, promlčen. 14. Odvolací soud má za to, že otázku rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy je třeba posuzovat v daném případě z pohledu účastníka, který do řízení vstoupil na místo původního žalovaného, a to z toho úhlu pohledu, zda na jeho straně jsou dány takové okolnosti, pro které by mu mohlo být odepřeno uplatnit obranu proti uplatněnému nároku námitkou jeho promlčení. 15. V daném případě byl vstup ČR do řízení založen na návrhu žalobce ze dne [datum], tedy 10 let po zahájení řízení. Nově žalovaný subjekt o průběhu řízení před tím, než do řízení vstoupil, nebyl