13 CO 188/2022-122 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem, majícím charakter rozsudku pro uznání, soud prvního stupně uložil žalované povinnost vydat klisnu Goldika, narozenou 20. 3. 2000, otec 2706 Graf Czech, matka Walzertraum, plemeno český teplokrevník, zapsanou v HPK CZ a ČT, životní [číslo] hříbě narozené dne 5. 8. 2020 z matky Goldika a otce Cento Lano Arcus, životní číslo [anonymizováno], s připouštěcím lístkem k hřebci Cento Lano Arcus, včetně hlášenky o narození hříběte, průkazy koní a vyplněným Hlášení formulářem změny (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 068 Kč (výrok II.). 2. Soud prvního stupně odůvodnil vydání rozsudku pro uznání ustanovením § 153a odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalovaná u jednání soudu dne 14. 12. 2021 uvedla, že je připravena žalobkyni vydat dva koně, a to klisnu Goldiku a hříbě, které se jí narodilo, tvrdila však, že jí vznikly náklady spojené s ustájením zvířat, jejich ošetřováním, kovářskými pracemi apod., přičemž soud jednání odročil za účelem uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky. Toto vyjádření žalované soud posoudil podle jeho obsahu jako uznání nároku žalobkyně na vydání koní, a jelikož zpětvzetí uznání není přípustné, nemohl přihlédnout k tomu, že u dalšího jednání žalovaná podmínila vydání koní zaplacením částky. Byla též splněna podmínka vydání rozsudku pro uznání spočívající v tom, že žalobkyně jeho vydání navrhla a že se jedná o věc, v níž lze uzavřít a schválit soudní smír. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná. Nesouhlasila s posouzením soudu prvního stupně, že když u jednání soudu dne 14. 12. 2021 sdělila, že je připravena koně vydat, tak došlo k jednoznačnému uznání nároku žalobkyně. Žalovaná u jednání sice sdělila, že je připravena koně vydat, avšak také sdělila, že když si žalobkyně koně řádně nevyzvedla, tak žalované vznikly náklady za ustájení, veterinární péči a kování, které vyčíslila na předběžnou částku ve výši 350 000 Kč, a s tímto byla žalovaná připravena s žalobkyní jednat oproti vydání koní ze strany žalované. Mezi žalobkyní a žalovanou však k uzavření mimosoudní dohody nedošlo, jelikož žalobkyně nesouhlasí se zaplacením výdajů za ustájení, veterinární péči a kovářské práce, přičemž na tomto základě žalovaná sdělila dne 18. 1. 2022 své stanovisko soudu, že koně žalobkyni nevydala a uplatnila vzájemnou žalobu o zaplacení částky 312 800 Kč příslušenstvím. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. 4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, a navrhla proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání také žalobkyně, ovšem pouze proti výroku II., když nesouhlasila s výší přiznané náhrady nákladů řízení. 6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 7. Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“ - § 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 4 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. 8. Odvolání směřuje proti rozsudku pro uznání, u něhož jsou způsobilé odvolací důvody vyjmenovány v § 205b o. s. ř. Podle zmíněného ustanovení jsou odvolacími důvody jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.). 9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru shrnutém např. v jeho usnesení ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 534/2021, že z procesního úkonu žalovaného (uznání nároku) musí obsahově jednoznačně vyplývat, že žalovaný žalobní nárok zcela, zčásti, nebo v jeho základu uznává. Není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích (srov. např. nález ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 544/05) judikuje, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v § 153a o. s. ř. Mezi tyto podmínky náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle, spočívajícího v uznání nároku žalobce žalovaným. Pokud jsou o existenci takového projevu vůle důvodné pochybnosti, a obecný soud přesto rozsudek pro uznání vydá, jde o postup, který je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 10. Odvolací soud vyložil vyjádření žalované u jednání soudu prvního stupně dne 14. 12. 2021 v celkovém kontextu a podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), a oproti soudu prvního stupně má za to, že žalovaná neuznala nárok žalobkyně na vydání koní jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem, resp. že nárok žalobkyně na vydání koní považovala za oprávněný pouze za podmínky, že se účastnice kompromisně dohodnou na úhradě nákladů, jež žalované vznikly na ustájení koní, jejich ošetřování a na kovářské práce ve výši 350 000 Kč. Žalobkyně pak u jednání uvedla, že pokud by jí žalovaná koně vydala, byla by jí ochotna uhradit náklady spojené s ustájením zvířat za období od 28. 1. 2020 do 14. 2. 2020. Právě za účelem mimosoudního jednání mezi účastnicemi soud prvního stupně jednání odročil, k uzavření mimosoudní dohody však nakonec nedošlo a žalovaná naopak dne 18. 1. 2022 uplatnila svůj nárok na zaplacení zmíněných nákladů vůči žalobkyni formou vzájemné žaloby. Odvolací soud tedy uzavírá, že jelikož žalovaná nárok žalobkyně ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. neuznala, nebyl splněn základní předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání. 11. Odvolací soud z výše uvedených důvodů podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.