13 CO 29/2022-30 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh manžela, aby soud rozvedl manželství účastníků uzavřené dne 5. 3. 1988 před Místním národním výborem v [obec] (výrok I.), a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na tuto náhradu právo (výrok II.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželé stále žijí společně v jejich rodinném domě, jediná složka soužití, která probíhá odděleně, je ta, že každý spí ve svém pokoji, což manželka odůvodnila tím, že manžel špatně spí, má noční můry, v noci svítí a pouští televizi, a proto s ním v jednom pokoji nemůže spát. Také nebylo sporu o tom, že intimní soužití účastníků již nyní nefunguje, manžel uvedl, že tento stav trvá po dobu 5 let, manželka uvedla, že intimní styk účastníků probíhá 1x ročně. Jinak ale soužití funguje jako společné, kdy manželé společně hospodaří finančně, manžel ze svého příjmu hradí společnou hypotéku a inkaso na rodinný dům, manželka ze svého příjmu hradí společné nákupy, oběma manželům mobilní telefon, pojištění a další platby, které jsou třeba, dále ze svého příjmu poskytuje manželovi kapesné. Manželka obstarává společné nákupy, vaří pro oba manžele, oba se společně doma stravují, manželka má na starosti vaření, úklid, žehlení. Manžel k dotazu soudu sdělil, že v budoucnosti má v plánu odstěhovat se ke své matce, nicméně do rozhodnutí soud prvního stupně tak neučinil. Při aplikaci § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že v manželství sice existují problémy, kdy manželům nefunguje intimní soužití a zejména manžel se cítí ve vztahu dlouhodobě nespokojený, nicméně soud dospěl k přesvědčení, že manželství není rozvráceno natolik, že by nebylo možné soužití zachránit. Kromě složky intimního soužití, která funguje nedostatečně, ostatní složky společného soužití nadále fungují, manželé společně hospodaří, žijí ve společné domácnosti a jejich soužití lze kvalifikovat jako manželské společenství, a nenastal tak mezi účastníky kvalifikovaný rozvrat, proto soud prvního stupně návrh manžela zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal manžel odvolání, kdy poukazoval na skutečnost, že soud prvního stupně zredukoval smysl manželství pouze na materiální stránku, spočívající navíc v nevyhnutelné existenci společného jmění manželů, a tedy hrazení potřeb ze společných prostředků. Fakticky však spolu manželé nenakupují, nejí. Manželé nežijí spolu, ale vedle sebe, netráví spolu žádný volný čas, nejezdí spolu na dovolené, nemají společné zájmy, jeden o druhého se nezajímají a nejsou si oporou. Pokud bylo intimní soužití hodnoceno jako nedostatečné, toto není odpovídající, neboť již po dobu 5 let toto nefunguje vůbec. Manžel navrhl, aby Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že manželství účastníků rozvede. 4. Manželka ve vyjádření k odvolání uvedla, že s rozvodem manželství nesouhlasí, kromě minulého roku každý rok jezdili na dovolenou, manželka nezaznamenala žádné projevy nespokojenosti manžela, manžel s ní o žádných problémech nehovořil, a to ani poté, co byl podán návrh na rozvod manželství. Manželka do více jak třicetiletého manželství vložila mnoho úsilí, manželovi stála po boku v době jeho boje proti alkoholismu a společně se jim podařilo tuto nemoc porazit. Manžel má doma stále připravené jídlo a čisté oblečení, byť po zamítnutí návrhu soudem prvního stupně si občas nechal uvařit a vyprat jinde. 5. Odvolací soud (§ 10 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 397 z. ř. s. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska správnosti skutkových zjištění a jejich právního hodnocení, řízení vydání rozsudku předcházející, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody pro změnu rozsudku. 6. Podle § 655 odst. 2 o. z. je hlavním účelem manželství založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. 7. Podle § 755 odst. 1 o. z. může být manželství rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. 8. Podle § 756 o. z. soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. 9. Podle § 758 o. z. spolu manželé nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. 10. Odvolací soud má, na rozdíl od soudu prvního stupně, za to, že společenské funkce manželství již vymizely. Manžel se původně chtěl odstěhovat, ale posléze dospěl k závěru, že dům je společný a právo bydlet v něm mají oba manželé. To však nedokládá, že žijí jako manželé, když prakticky pouze žijí vedle sebe. Manželka v době vydání napadeného rozsudku manželovi prala, vařila a uklízela společný dům, přičemž tuto svou péči o chod domácnosti a společné dovolené považuje za okolnosti prokazující funkčnost jejich manželství; k takovému závěru ovšem bez dalších okolností dospět nelze. Navíc manžel zjevně od manželství očekával více (aniž by to však manželce kdy výslovně sdělil). [příjmení] podpořil důvodnost svého návrhu, nechal si manžel po vydání zamítavého rozsudku soudu prvního stupně prát a vařit jinde. Byť spolu tedy manželé nadále bydlí v jednom domě, společně nežijí. To nakonec potvrdila i manželka, ačkoli uvedené ukončení soužití datuje do doby po rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. Z toho, co zaznělo před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, je zjevné, že manželova nespokojenost v manželství je datována hlouběji do minulosti, a i když manželka poukazovala na své překvapení z návrhu na rozvod (tím i odůvodňovala svůj podpis na původně společném návrhu), tomuto odvolací soud nepřisvědčil. Manželka věděla o předchozím návrhu manžela na rozvod manželství (podán byl před více než 5 lety) a po jeho zpětvzetí nedošlo v manželství k žádné změně. Manžel tedy již tehdy nebyl v manželství spokojen, a ačkoli svůj postoj neprojevil navenek výslovně, nejméně z podaného návrhu muselo být manželce zřejmé, že nějaký problém v manželství existuje. Ani jeden za manželů ho však neřešil, po zpětvzetí předchozího návrhu pokračovalo manželství bez jakékoliv změny, komunikace účastníků dlouhodobě vázla. Nakonec sama manželka u jednání poukazovala na to, že jí chybí od manžela vysvětlení důvodů, proč chce manželství po tolika letech ukončit, což ji mrzí. Manželé spolu již netráví žádný společný čas (a tím nelze mít na mysli jen dovolené), nepodporují se a nepomáhají si, žijí pouze vedle sebe. Manžel tento stav označil jako přežívání, uvedl, že s manželkou nic nesdílí. Příčiny rozvratu manželství shledal soud v dlouhodobě váznoucí vzájemné komunikaci. [příjmení], které manžel vnímal, nedokázal manželce výslovně sdělit, proto je účastníci ani neřešili. Manželka fakturou z 26. 11. 2021 dokládala, a k ní uvedla, že po seznámení se s návrhem na rozvod manželství začala navštěvovat psychologa, manžel však společnou návštěvu odmítl, což manžel potvrdil. Lze tedy shrnout, že soužití manželů je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno, přičemž s ohledem na jednoznačný odmítavý postoj manžela nelze obnovení tohoto soužití očekávat. 11. Soud neprovedl dokazování e-mailovou komunikací manželů pro nadbytečnost, když skutečnost, že neodjeli na dovolenou v létě 2021 kvůli smrti manželova otce a svatbě jejich dcery, byla nesporná, a pro posouzení rozvratu manželství nebyla navíc ani zásadní. 12. S ohledem na výše uvedené odvolací soud, za užití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že manželství účastníků rozvedl. 13. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to podle § 23 z. ř. s. a § 224 odst. l, 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na tuto náhradu právo, neboť ze spisu nevyplývá existence okolností případu, jež by přiznání náhrady některému z účastníků řízení odůvodňovaly.